Čína v OSN

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Zastoupení a angažovanost Číny v jediné univerzální mezinárodní organizaci – OSN se datuje od jejího ustavení 24. října 1945 v Dumbarton Oaks. Až do roku 1971 byla jediným zástupcem Číny v OSN a příbuzných organizacích mezinárodního společenství Čínská republika. V době vzniku OSN ovládala Čínská republika stále pevninskou Čínu, ale i po občanské válce a odchodu Kuomintangu na Taiwan zastupovala názor a zájmy celé Číny. Po roce 1971, kdy v křesle Valného shromáždění OSN a Rady bezpečnosti OSN nahradila Čínskou republiku ČLR se odehrává nová etapa čínského vlivu na mezinárodní společenství. Až do oteplení vztahů mezi ČLR a SSSR, resp. nástupnickou Ruskou federací, byla ČLR faktickým spojencem USA. V devadesátých letech a především po roce 2000 roste s čínským hospodářstvím a ekonomickým vlivem i iniciativa a sebevědomí Číny v mezinárodních otázkách – nejen na půdě OSN. Unilaterální zahraniční politika USA, vojenské intervence pod záštitou NATO a na druhé straně společné zájmy a principy zahraniční politiky Ruska a Číny sbližují obě tyto země stále častěji i při jednáních v Radě bezpečnosti OSN, v níž se (nikoliv a priori) staví stále častěji do opozice právě vůči USA.

ČLR dlouhodobě popisuje OSN jako nejuniverzálnější, nejreprezentativnější, nejsměrodatnější mezivládní organizaci sloužící jako nejdůležitější platforma multilaterální diplomacie. (Wágner: 9)[1]


OSN

Organizace spojených národů je jediná univerzální mezinárodní organizace, jejími členy jsou téměř všechny státy světa – od července 2011 má 193 členských států.
Cíle OSN, definované v Chartě, jsou následující (Charta organizace spojených národů...)[2]:

  • udržovat mezinárodní mír a bezpečnost
  • rozvíjet mezi národy přátelské vztahy založené na respektování zásad rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů
  • spolupracovat při řešení mezinárodních ekonomických, sociálních, kulturních a humanitárních otázek a podpoře základních lidských práv a svobod
  • být centrem pro koordinaci kroků, které národy podnikají v zájmu dosažení těchto společných cílů


Charta OSN zároveň ustavuje těchto šest základních orgánů OSN (celé společenství OSN je však daleko rozsáhlejší a zahrnuje 15 agentur, řadu programů a dalších orgánů):

  • Valné shromáždění
  • Rada bezpečnosti
  • Ekonomická a sociální rada
  • Poručenská rada
  • Mezinárodní soudní dvůr
  • Sekretariát OSN.


Valné shromáždění je hlavním jednacím orgánem OSN. Tvoří ho zástupci všech členských států, z nichž každý má jeden hlas. K přijetí rozhodnutí o důležitých záležitostech, např. o otázkách míru a bezpečnosti, přijetí nových členů, rozpočtu atd., je nutná dvoutřetinová většina hlasů. Při rozhodování o ostatních otázkách rozhoduje prostá většina.

Rada bezpečnosti je orgánem, jemuž svěřují členové základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti v zájmu zajištění rychlejší a účinnější akce OSN. Rada bezpečnosti má patnáct zástupců z řad členských států OSN. Stálými členy jsou zakládající státy nebo jejich nástupnické státy: Čínská lidová republika, Francie, Ruská federace, Spojené státy americké a Velká Británie. Valné shromáždění OSN pak volí dalších deset členských států OSN jako nestálé členy Rady bezpečnosti s dvouletým mandátem.
Podle Charty OSN jsou oficiálními jazyky OSN angličtina, čínština, francouzština, ruština a španělština. Mezi oficiální jazyky Valného shromáždění, Rady bezpečnosti a Ekonomické a sociální rady byla později zařazena ještě arabština.

Všechny členské státy jsou suverénní a rovnoprávné, zavazují se plnit své povinnosti vyplývající z Charty OSN, řešit mezinárodní spory mírovými prostředky aniž by ohrozily mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost a nebudou vyhrožovat silou ani nepoužijí síly proti jiným členským státům. Členské státy se dále zavazují, že poskytnou OSN veškerou pomoc při jakékoli akci, ke které OSN na základě Charty přistoupí a zároveň respektují, že žádné ustanovení Charty neopravňuje OSN k tomu, aby se vměšovaly do výlučně vnitřních záležitostí kteréhokoliv státu.

Nové členské státy přijímá Valné shromáždění OSN na základě doporučení Rady bezpečnosti OSN. Charta stanovuje podmínky pro pozastavení členství nebo vyloučení států z důvodu porušení zásad Charty. I přes veškeré incidenty však k takovému kroku zatím nedošlo.


Vznik OSN

V průběhu 2. světové války bylo zřejmé, že Společnost národů kvůli svému volnému uspořádání selhala v zabezpečení mezinárodního míru. Koalice států bojujících proti fašismu tak 1. ledna 1942 podepsala Deklaraci Spojených národů (nebo k ní přistoupili dodatečně). Dalším z kroků vedoucích k vytvoření OSN byla moskevská konference ministrů zahraničních věcí USA, Velké Británie a Sovětského svazu, která se konala od 19. do 30. října 1943 a k jejímž závěrům se připojila i Čínská republika. Jejím výsledkem bylo vydání Deklarace čtyř velmocí o všeobecné bezpečnosti 1. října 1943, v níž tyto velmoci konkrétně vyjadřují potřebu vytvoření všeobecné mezinárodní organizace pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. 25. dubna 1945 se v San Francisku sešli zástupci 50 zemí na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání a vypracovali Chartu OSN. Čínskou delegaci vedl Čankajškův ministr zahraničních věcí Song Ziwen. (viz San Francisco Conference) Delegáti tehdy rokovali o návrzích vypracovaných zástupci Číny, SSSR, USA a Velké Británie během srpna až září 1944. Chartu podepsalo 26. června 1945 celkem 50 zemí (a dodatečně Polsko). OSN vznikla oficiálně až po ratifikaci Charty Čínskou republikou, Francií, SSSR, USA, Velkou Británií a většinou ostatních signatářských zemí OSN 24. října 1945. První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně.


Vztahy Číny s OSN před rokem 1971

V době vzniku OSN vládl celé Číně stále Čankajškův KMT, který měl na rozdíl od komunistů podporu USA a dalších západních mocností. I po prohrané občanské válce a stažení se na Taiwan, byly Čínské republice ponechány pravomoci zastupovat celou Čínu v mezinárodním společenství, především pak v OSN. Na pevnině, ovládané komunisty však zůstalo řádově více Číňanů, avšak bez mezinárodního uznání mimo země komunistické internacionály.

Z pohledu ČLR byla OSN a pozice Čínské republiky v ní vnímána pouze jako nástroj šíření vlivu USA. V průběhu války na Korejském poloostrově to byla právě vojska USA s mandátem OSN (SSSR bojkotoval jednání Rady bezpečnosti OSN, proto nemohl použít práva veta), která se střetla s armádou „dobrovolníků“ z ČLR. OSN následně v rezoluci Valného shromáždění č. 498 označila ČLR za účastníka agrese v Koreji a žádá, aby přestala útočit na jednotky OSN.

První a jediné využití práva veta v průběhu mandátu Čínské republiky v Radě bezpečnosti OSN bylo aplikováno v prosinci 1955 proti přijetí Mongolska do OSN (Čínská republika si stále nárokovala území celé pevninské Číny a Mongolsko považovala za jeho nedělitelnou součást), které tak bylo přijato až v říjnu 1961.

Antipatie ČLR vůči OSN však dále gradovala a v roce 1965, kromě dalších kritických prohlášení, označila založení „Speciální komise pro mírové operace“ Valným shromážděním OSN za spiknutí z dílny USA, které má „obrátit OSN na velení mezinárodního četnictva ovládaného USA, které má potlačit a vymýtit revoluční boje světového lidu“. (China´s Growing Role...: 3)[3]

Zřejmě největším dílem se na změně vztahů mezinárodního společenství vůči ČLR podílel čínský ministerský předseda a diplomat Zhou Enlai, který v rámci velmi úspěšného turné v polovině šedesátých let získal na stranu ČLR řadu států, zejména z Asie a Afriky. V roce 1964 se stala ČLR jadernou mocností a jak se na přelomu dekády ukázalo, svět již nemohl nadále ignorovat sílící ČLR, která reprezentovala čtvrtinu světové populace a díky své angažovanosti na mezinárodním poli získala pověst obhájce práv rozvíjejících se zemí. V roce 1969 vykrystalizoval spor mezi SSSR a ČLR pohraniční potyčkou na řekách Amur a Ussuri. Zhou Enlai jedná s Henry Kissingerem a ve smyslu strategických partnerství se ČLR přiklání k USA. Roku 25. října 1971 předkládá Albánie v OSN návrh na hlasování o přijetí ČLR do OSN rezolucí Valného shromáždění č. 2758 s názvem „Obnovení zákonných práv ČLR v OSN“. Přestože byl tento návrh podáván poněkolikáté, stal se rok 1971 významným mezníkem ve sbližování světového společenství s ČLR, protože byl s přispěním dekolonizovaných afrických států a zlepšujících se diplomatických vztahů s USA přijat.

Zvyšující se mezinárodní podporu využila ČLR oznámením, že přijme křeslo v OSN jen za předpokladu, že bude Taiwan z OSN vyloučen. USA v reakci na toto oznámení navrhly Čínské republice na Taiwanu, aby přehodnotila svůj postoj k zastoupení pouze jedné Číny v OSN a přistoupila na současné zastoupení ČLR i Čínské republiky ve Valném shromáždění OSN. Křeslo v Radě bezpečnosti OSN však mělo být přenecháno ČLR. Tento návrh Taipei byl zřejmě jediným možným východiskem, jak zamezit vypuzení Čínské republiky z OSN. Situaci však zkomplikovali sami představitelé Čínské republiky, kteří tento návrh odmítli, a trvali na jediném - svém zástupci v OSN. Navrhovaná rezoluce pro obnovení zákonných práv ČLR v OSN a uznání jejích zástupců jako jediných legitimních zástupců celé Číny ve Valném shromáždění i Radě bezpečnosti OSN, včetně vyřazení Čínské republiky na Taiwanu z těchto orgánů byla Valným shromážděním přijata v poměru 76:35, přičemž 17 států se hlasování zdrželo. Přestože USA i Japonsko hlasovaly proti této rezoluci, většina Západu, tedy spojenců USA, tento návrh podpořila. (viz 1971 UN-China seating) Nakonec však nedošlo k přímému vyloučení Čínské republiky na Taiwanu z OSN, neboť byl, krátce před samotným hlasováním, umožněn Čínské republice důstojný odchod z OSN na návrh vlastních zástupců. (Roy: 134-135)[4] Ztrátou křesla v OSN pozbyla Čínská republika mezinárodního uznání suverenity, což je jedním ze zásadních kritérií existence a uznání samostatného státu. V důsledku toho byl Taiwan vyloučen i z řady přidružených mezivládních organizací, v nichž ho nahradili zástupci ČLR.


Vztahy Číny s OSN po roce 1971

Počínaje výměnou zástupců Čínské republiky za zástupce ČLR v OSN i Radě bezpečnosti po přijetí rezoluce č. 2758 25. října 1971 se zásadním způsobem mění i oficiální zahraniční politika ČLR. Následujícího roku přilétá na návštěvu Pekingu prezident USA Nixon, který se setkává s Mao Cetungem a začíná normalizace vztahů mezi ČLR a USA. S rostoucí podporou ČLR v mezinárodním společenství a potažmo ve Valném shromáždění OSN se začíná ČLR s OSN sbližovat a v průběhu desetiletí zdvojnásobila počet svých delegátů při OSN. Prvního práva veta využila Čína s novou reprezentací v Radě bezpečnosti už v srpnu 1972, když tímto krokem znemožnila přijetí Bangladéše do OSN. Na půdě Rady bezpečnosti vystupovala kriticky vůči studenoválečným návrhům pod taktovkou SSSR a USA avšak svou neúčastí při volbě nebránila fungování Rady bezpečnosti. Tento specifický projev názoru se stal pro ČLR charakteristický a pokračoval až do 80. let. Umožňoval Číně nadále proklamovat pět principů o nevměšování se a udržování dobrých vztahů s rozvíjejícími se zeměmi. (China´s Growing Role...: 4)[3] ýběr oblastí politického zájmu ČLR v rámci široké struktury OSN byl také poměrně selektivní. ČLR se začala profilovat především v rozvojové problematice. Tento druh „diplomacie pro třetí svět“ byl zaměřen zejména na rozvojové země Afriky, Latinské Ameriky a Asie, když se zabýval a rozvíjel debatu nad oblastmi ekonomiky, rozvoje, anti-imperialismu, kolonialismu a rasovými otázkami. (Kim: 299-330)[5]  

V roce 1979 se vlády v ČLR de facto ujímá Deng Xiaoping, který zemi dále otevírá západu a zahajuje reformy vedoucí k čínskému hospodářskému boomu. Čína pod jeho vedením představuje „nezávislou zahraniční politiku míru“, čímž se distancuje od ideologického boje se Západem a preferuje mírové vztahy se světem. Tím nabývá vztah ČLR k OSN na kvalitě a důležitosti. Čína vstupuje do Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Dengova zahraniční strategie (uplatňovaná jak v otázkách politických, tak ekonomických) je charakterizována jeho vlastními slovy o úloze Číny: „Rozvážně pozorovat; upevnit si pozici; rozvážně si poradit se záležitostmi; skrývat vlastní schopnosti a čekat až přijde vhodný čas; vynikat v zachovávání nerozhodných stanovisek; nikdy si nenárokovat vůdcovství“. (China´s Growing Role...: 4-5)[3]  

Skutečně aktivní zapojení ČLR do mírových misí přichází v období těsně po událostech na náměstí Tienanmen, které byly mezinárodním společenstvím veskrze odsouzeny. Nejkritičtěji se k Číně postavily evropské státy a USA, které uvalily na Čínu ekonomické sankce a zbrojní embargo. ČLR se tak na diplomatickém poli snažila v maximální míře mírnit dopady, které tyto události měly, včetně projednávaných záležitostí na půdě OSN.

V průběhu 90. let se ČLR nadále vymezuje v rámci politiky jedné Číny proti zemím, které udržovaly diplomatické styky s Taiwanem. V případě Guatemaly 1997 a Makedonie 1999 přistoupila ČLR dokonce k užití práva veta při hlasování o mírových operacích v těchto zemích. S rostoucí úlohou a vlivem ČLR ve světovém měřítku však od takto radikálních kroků v budoucnu ustoupila a v současnosti podporuje aktivity OSN i v zemích, které s ČLR nemají diplomatické vazby.

V roce 2003 vypuknula epidemie SARS, jejíž rozsah byl nad možnosti ČLR. Ve spolupráci se specializovanými agenturami OSN – zejména Světovou zdravotnickou organizací (WHO) byla epidemie zkrocena a ve svém důsledku dále prohloubila vazby ČLR na OSN.

V současnosti má ČLR v OSN stále několik prioritních oblastí, přestože se musí vzhledem ke svému vlivu vyjadřovat a zaujímat stanoviska a postoje ke stále rostoucímu spektru záležitostí. Mezi priority ČLR v OSN nepatří jen mírové mise OSN, jichž se účastní jak rostoucím množstvím dislokovaných prostředků, tak větším počtem lidských zdrojů. Klade také důraz na ochranu civilistů ve válečných konfliktech a zintenzivňuje své zapojení do odzbrojování a nešíření zbraní hromadného ničení. ČLR se této problematice v mezinárodním společenství věnuje s čím dál větší pozorností. Zejména v oblasti jaderných zbraní se Čína zasazuje o kompletní zákaz a zničení všech existujících zbraní tohoto typu. (Wágner: 23)[1]

Stále složitější je pro ČLR situace okolo totalitní KLDR, která je poslední dvě desetiletí zmítána hladomorem a jejíž jaderný program je využíván zejména za účelem vydírání mezinárodního společenství. Někdejší dobré vztahy Mao Cetunga a Kim Il-songa jsou již dávnou minulostí. S nástupem vlády Kim Čong-ila se začínal stát hroutit a pod diktátem Kim Čong-una se situace nelepší. ČLR tradičně chránila zájmy KLDR i na půdě OSN, ale hospodářská situace obou zemí má v posledních desetiletích zcela odlišnou orientaci – zatímco ČLR rostla nebývalým tempem, KLDR upadala. Přestože je nyní KLDR pro ČLR přítěží jak ekonomickou, tak politickou, pro KLDR zůstala ČLR naopak jediným zásadním spojencem. Tento závislý vztah přisuzuje Číně zcela strategickou roli při vyjednáváních o severokorejských výhrůžkách, při sankcích OSN či potravinové pomoci. KLDR je na čínské materiální, ale i politické pomoci existenčně závislá a je to výhradně ČLR, která dokáže mír na korejském poloostrově udržet.

Prioritou zůstává i boj proti terorismu, který na půdě OSN aktivně zastává. Z pohledu Číny jí jde zejména o separatistické extrémisty v jejích západních provinciích, ale i bezpečnost čínských zahraničních investic. ČLR na půdě OSN nepřestává ani s podporou tzv. „rozvojových cílů tisíciletí“. Přestože mají některé čínské provincie stále charakter rozvojových území, jedná se opět především o rozvojové země Afriky a Asie, které jsou tradičními spojenci a obchodními partnery ČLR. Kromě odbytiště čínského zboží jsou pak země třetího světa podstatné i z hlediska čínské surovinové diplomacie. V souvislosti se zeměmi třetího světa, ale i v souvislosti se svou vlastní rostoucí populací rozšířila Čína svůj zájem o problematiku potravinové bezpečnosti. ČLR se aktivně zapojuje i do témat klimatických změn či lidských práv.

Mezi dlouhodobé cíle ČLR patří upevňování pozice OSN v mezinárodních vztazích a reforma fungování OSN, především pak Rady bezpečnosti, která i 70 let po skončení druhé světové války stále reflektuje zastoupení vítězných mocností a ne už současný reálný vývoj světové civilizace.

Ministerstvo zahraničních věcí ČLR popisuje strategickou úlohu OSN za užití těchto tezí: „Všechny země světa by měly ochraňovat klíčovou roli OSN v řízení mezinárodních vztahů, zastávat principy Charty OSN, dodržovat závazky plynoucí z mezinárodního práva a ostatních obecně platných principů mezinárodních vztahů a podporovat demokracii, harmonii, koordinaci a zásadu „win-win“ v mezinárodních vztazích. Vnitřní záležitosti zemí mají být rozhodovány vlastním lidem, mezinárodní záležitosti by měly být rozhodovány všemi zeměmi prostřednictvím konzultací...“. (China issues white paper...)[6]


ČLR v mírových misích OSN

V prosinci 1981, poprvé podpořila ČLR mírovou misi OSN – misi UNFICYP na Kypru. Čínský zástupce v Radě bezpečnosti Ling Qing při té příležitosti prohlásil, že „Odteď bude čínská vláda aktivně zvažovat a podporovat takové mírové operace OSN, které budou přispívat k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti s ohledem na zachování suverenity a nezávislosti dotčených států za přísného dodržování účelů a principů Charty OSN.“ Thirty-sixth year: 2313th meeting. (viz UNITED NATIONS) Čímž definitivně potvrdil odklon od skeptického přístupu k tomuto nástroji OSN, který vyjadřovala ČLR v polovině šedesátých let. O rok později začíná Peking finančně přispívat na mírové operace OSN a studovat mírové mise v praxi. Čínská volba v Radě bezpečnosti se z formy neúčasti změnila na aktivní volbu. Přestože nadále často využívala možnosti zdržet se hlasování, objasňovala odteď argumenty ke svému postoji – nejednala tedy zdrženlivě a priori. V listopadu 1988 se ČLR stala členem Speciální komise pro mírové operace Valného shromáždění OSN. O pět měsíců později čínský vyslanec Yu Mengjia žádal mezinárodní společenství o silnou podporu pro mírové snahy OSN. V roce 1989 vyslala Čína první skupinu dvaceti civilních pozorovatelů v rámci mise OSN k volbám v Namíbii. Následujícího roku vyslala ČLR poprvé několik příslušníků ČLOA na vojenskou pozorovatelskou misi OSN (UNTSO) na Blízkém východě, čímž se začala podílet na mírových misích OSN v plném rozsahu. V letech 1992 a 1993 zaujímala Čína zásadní roli při realizaci mírové mise UNTAC k volbám v Kambodži, kterou podpořila finančně i politicky a vyslala dvě jednotky vojenských inženýrů ČLOA. (China´s Growing Role...: 5)[3]  

Asertivita Čínského jednání v Radě bezpečnosti se projevila v roce 1996, kdy vystoupila s požadavkem na zásadní redukci mise OSN na Haiti (UNMIH) pod pohrůžkou uplatnění práva veta z důvodu pozvánky taiwanského viceprezidenta na inauguraci nového prezidenta Haiti. Čína nakonec ustoupila tlaku latinskoamerických zemí a spokojila se s mírnějším omezením počtu jednotek. O rok později však už své právo veta využila, a sice při hlasování o vyslání pozorovatelské mise do Guatemaly, která uznává suverenitu Taiwanu. V roce 1999 se ze stejných důvodů vyjádřila proti návrhu na prodloužení mise UNPREDEP v Makedonii, která začátkem toho roku navázala diplomatické styky s Taiwanem na úkor vztahů s ČLR. Za celá devadesátá léta se však jednalo zřejmě o jediné tři „excesy“ jinak poměrně konstruktivního přístupu projednávaným otázkám v OSN. (Wágner)[1]

Zlomovou událostí pod záštitou OSN, na které ČLR participovala, byla mírová mise UNTAET v roce 2000 ve Východním Timoru. Tato operace byla přechodnou správou země, při níž OSN de facto sloužila jako vláda celého teritoria. Čína v rámci ní vyslala kontingent civilních policistů, kterým bylo v rámci UNTAET povoleno nosit zbraň. Ozbrojení čínští policisté tak hlídkovali poprvé v cizí zemi, čímž ČLR do značné míry podkopala své dlouhodobé principy nenarušování státní suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitostí druhé země. (China´s Growing Role...: 6)[3]  

Mezi další operace OSN, jichž se ČLR účastnila, patřila UN-MIB v Bosně a Hercegovině v roce 2001. V roce 2002 podpořila ČLR vznik mise UNAMA v Afghánistánu a v roce 2004 tam vyslala jednoho policejního důstojníka. V roce 2003 vyslala 218 vojenských inženýrů a lékařů na misi MONUC v Demokratické republice Kongo. V dubnu 2004 se dvanáctičlenný policejní kontingent zúčastnil mise UNMIK v Kosovu, což do jisté míry kopírovalo charakter čínského angažmá ve Východním Timoru. Koncem roku 2004 pak vyslala ČLR jednotku 125 policistů na misi na Haiti, čímž se poprvé zúčastnila mírové operace v zemi, s níž neměla navázané diplomatické vztahy.

V roce 2007 zareagovala OSN na situaci v súdánské provincii Dárfúr a na základě rezoluce Rady bezpečnosti 1769 dala vzniknout mírové misi UNAMID. ČLR zpočátku odmítala zřízení takové mise, která neobdrží souhlas místní vlády, ale nakonec vyhověla nátlaku okolních afrických států a dalších aktérů. Ještě v prosinci 2007 čítala čínská vojenská účast v Dárfúru jen tři vojáky, avšak v průběhu šesti let se čínská účast zvedla až na 323 jednotek. Mezi hlavní činnosti čínského podpůrného personálu patří, podobně jako v Libérii (mise UNMIL od roku 2003), budování dopravní infrastruktury – silnic a mostů, výstavba zdravotnických zařízení a hloubení studní – zdrojů pitné vody. Většinu jednotek tvoří inženýrští specialisté ČLOA. (Wágner: 32-33)[1]

Od roku 2003 zaznamenala čínská účast na mírových operacích OSN značný nárůst. Jestliže se v roce 2003 účastnilo misí 120 členů vojenského a policejního personálu (44. ze zemí OSN), bylo toto číslo v roce 2004 již 359 (27. příčka), v roce 2005 1038 a o další rok později 1060 (16. příčka). V roce 2007 už se počet čínských účastníků mírových operací zvýšil na 1861 (12. ze zemí OSN) a v roce 2008 narostl na 2146 účastníků z řad vojenského a policejního personálu rozptýlených do 11 mírových misí OSN v celém světě. Čínské mírové jednotky OSN se těší veskrze dobré pověsti - nikdy nebyly předmětem žádného ze skandálů, jsou vysoce profesionální, dobře vycvičené, pracují efektivně i v náročném prostředí a personál není ke své účasti na zahraničních operacích motivován výhradně finančními odměnami. Kritické hodnocení sklízí za zdrženlivost při navazování kontaktu, chybějící vlastní iniciativu a horší jazykové znalosti. Vysokého hodnocení se dostává i technickému vybavení zdravotnických jednotek, které poskytují v oddělených zařízeních jak současnou, tak tradiční formu lékařské péče. (China´s Growing Role...: 7)[3]  

Zvedá se postupně i čínský finanční příspěvek do rozpočtu mírových operací OSN – z asi 0,9 procenta v devadesátých letech na 1,5 procenta v prosinci 2000 a těsně nad tři procenta v roce 2008. Jak v případě finančního, tak personálního podílu na misích OSN se ČLR pohybuje okolo desáté příčky. Pro srovnání – v roce 2008 poskytl nejvíce osob pro mírové operace Pákistán, a sice 11135, zatímco USA jen 91 (ČLR již zmíněných 2146). V případě finančního příspěvku v témže roce byla situace opačná – USA na první příčce s cca 26 procent celkového rozpočtu, ČLR tři procenta a Pákistán jen zlomek procenta. (China´s Growing Role...)[3]


Externí zdroje

1971 UN-China seating. In: USC US-China Institute [online]. [cit. 27.8.2013]. Dostupné z: http://china.usc.edu/App_Images/1971-UN-China-seating.pdf

San Francisco Conference. In: United Nations [online]. [cit. 27.8.2013]. Dostupné z: http://www.un.org/en/aboutun/history/sanfrancisco_conference.shtml

UNITED NATIONS. In: United Nations: Security Council Official Records [online]. [cit. 26.8.2013]. Dostupné z: http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/NL8/100/59/PDF/NL810059.pdf

 

Citační zdroje

Osobní nástroje