Škola Huayan

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Škola Huayan (JT: 华严; FT: 華嚴; PY: Huyan; Huáyán; CST: Chua-yen) je jednou z hlavních škol čínského buddhismu a jednou ze tří, které nemají přímý indický protějšek (dalšími jsou školy Tiantai a Chan). Nejvýznamnějšími představiteli školy Huayan jsou Dushun 杜順 (557–640), který je považován za prvního patriarchu školy, a Fazang (643–712), tvůrce systematické nauky školy. Po velkém pronásledování buddhismu v roce 845 škola zanikla. V Japonsku existuje dodnes pod názvem Kegon.

Škola Huayan je spolu se školou Tiantai (ze které v základních věcech vychází) hlavním představitelem systematické podoby čínské buddhistické filozofie. Z nauky těchto dvou škol vycházejí i méně doktrinálně orientované směry, zejména Chan. Ústřední teorií nauky školy Huayan je provázanost všeho se vším, vycházející z běžného mahájánového tvrzení o prázdnotě všech jevů. Škola Huayan (podobně jako škola Tiantai) zdůrazňuje, že prázdnota je zároveň buddhovství, přičemž rozlišuje dva aspekty: a) aspekt li (理) (= princip, pořádající struktura skutečnosti), který vyjadřuje prázdnotu jako takovou, buddhovství samo o sobě; b) aspekt shi (事, shì) (= věc, jev), který vyjadřuje, že i konkrétní věci jsou prázdné, jsou jen manifestací prázdnoty, a tedy zároveň buddhovství. Vše je přítomno ve všem, i buddha je přítomen ve všem, v sebenepatrnější věci. To má závažný důsledek pro buddhistickou praxi – buddhovství je kdykoliv dostupné osvícené mysli, probuzení (osvícení, nirvána) je vždy nadosah. Škola Huayan tak předznamenává nauku o náhlém osvícení, která patří k základním znakům chanového buddhismu.

Ve srovnání se školou Tiantai přišla škola Huayan s ještě radikálnějším ztotožněním mysli (xin 心) a buddhovství (pravé skutečnosti, takovosti), které bylo ovlivněno podněty ze školy Pouhého vědomí a především dílem Probuzení víry v mahájánu. Zatímco škola Tiantai chápe mysl stále jako lidskou mysl a zabývá se jejím fungováním ve vztahu ke skutečnosti, škola Huayan ztotožňuje mysl s celkem reality (a i s kteroukoliv její částí a zároveň s buddhovstvím) a chápe ji jako absolutní Mysl, s níž je lidská probuzená mysl totožná. Odtud klíčová fráze školy Huayan: „Jedno ve všem a vše v jednom.“ První část této fráze platí i pro školu Tiantai (jediné buddhovství v každé věci či jevu), druhá část vyjadřuje posun charakteristický pro školu Huayan (vše je jediná Mysl). V tomto bodě škola Huayan opět výrazně ovlivnila chanový buddhismus: Na rozdíl od školy Tiantai, která rozvinula široké spektrum různých meditačních praktik „vedoucích k jedinému cíli“, vedlo ztotožnění mysli, buddhovství a reality ve škole Huayan k výlučnější koncentraci na mysl samu (protože koneckonců je v ní vše obsaženo) a na dosažení probuzení skrze samotnou mysl. Výlučná koncentrace na mysl je rovněž výrazným znakem chanového buddhismu s jeho nekonvenčními praktikami, jejichž cílem je probuzení mysli v jediném okamžiku.


Hlavní texty:

Sútra o girlandě (Huayanjing 華嚴經), Pojednání o zlatém lvu (Jin shizi zhang 金獅子章)

Osobní nástroje