Škola Tiantai

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Škola Tiantai (JT: 天台; FT: 天台; PY: Tiantai, Tiāntái; CST: Tchien-tchaj) je jednou z hlavních škol čínského buddhismu a jednou ze tří, které nemají přímý indický protějšek (dalšími jsou školy Huayan a chanová škola). Nejvýznamnějším představitelem školy Tiantai byl Zhiyi (538–597), který je oficiálně třetím patriarchou školy, ve skutečnosti však byl právě on zakladatelem školy a tvůrcem její nauky a svým dvěma předchůdcům přiznal status patriarchů zpětně. Škola se rozšířila rovněž do Japonska, kde existuje dodnes pod názvem Tendai.

Škola Tiantai je spolu se školou Huayan hlavním představitelem systematické podoby čínské buddhistické filozofie. Z nauky těchto dvou škol vycházejí i méně doktrinálně orientované směry, zejména Chan. Základním bodem nauky, který rozvíjí rovněž i škola Huayan a lze ho považovat v rámci vývoje buddhistické filozofie za specificky čínský prvek, je jeden klíčový názor, vycházející především z podnětů madhjamaky (škola Tří traktátů), ale i škola Pouhého vědomí. Podle tohoto názoru je sice povaha všech věcí a jevů prázdná (šúnja), avšak je zároveň ztotožněna s dokonalou čistou myslí (xin 心), (též „pravá takovost“ 真如, zhēnrú, nebo „pravá přirozenost“ 真性, zhēnxìng, nebo „buddhovská přirozenost“ 佛性, fóxìng), která je chápána jako absolutní ontologická kategorie a ztotožněna s buddhovstvím. Buddhovství (též „zárodek buddhovství“, tathagátagarbha) je tudíž přítomno podle školy Tiantai v každé cítící bytosti, a podle některých pozdějších představitelů školy úplně ve všem, i v neživých věcech. Pravá skutečnost (čistá mysl, pravá přirozenost, buddhovství či prázdnota) je přítomna v úplnosti i v té nejnepatrnější věci. Z toho vychází známý výrok této školy: „Jedna myšlenka je tři tisíce světů.“

Toto pojetí pravé skutečnosti má závažné důsledky pro buddhistickou praxi. Nauka školy Tiantai systematizuje tendenci objevující se v čínském buddhismu již dávno předtím – úsilí uchopit koncept vysvobození (probuzení, nirvány) jako uskutečnitelný v přítomném životě a pokud možno v jediném okamžiku (v protikladu k dlouhodobé cestě k vysvobození rozvržené do nesčetných zrození, což je koncept typický pro mahájánový buddhismus v Indii). Buddhovství přítomné ve všem je kdykoliv dostupné osvícené mysli, probuzení (nirvána) je vždy nadosah. Škola Tiantai (a stejně tak škola Huayan) tak předznamenává nauku o náhlém osvícení, která patří k základním znakům chanového buddhismu.

Zásadní pro vývoj čínské buddhistické filozofie je rovněž nauka školy Tiantai o trojí pravdě, která vychází z nauky o dvojí pravdě rozvíjené ve starší mahájáně. Dvě pravdy (konečná pravda o prázdnotě všech jevů a konvenční pravda empirické zkušenosti) představovaly pro myslitele školy Tiantai nepřípustný dualismus (pravda – klam). Proto je doplňují třetí rovinou „absolutní pravdy“, která říká, že všechny jevy jsou zároveň prázdné i mající podmíněnou empirickou existenci. „Absolutní pravda“ školy Tiantai se na první pohled zdá redundantní (i teorie dvojí pravdy je postavena na tom, že obě pravdy platí současně), jde však o zásadní posun. Škola Tiantai totiž tvrdí, že jevení se (empiricky vnímaná existence věcí) je integrální součástí čisté mysli (pravé přirozenosti, buddhovství). Není tudíž třeba dospět k poznání, které odhaluje pravdu za jevovým světem – jevový svět (a kterákoliv jeho součást) obsahuje čistou mysl (pravou přirozenost, takovost, buddhovství) v její úplnosti. Meditativní cvičení, kterým škola Tiantai věnuje velkou pozornost, lze provádět uprostřed každodenní aktivity. Každodenní zkušenost a aktivita tudíž není něco, co je třeba odvrhnout v tiché kontemplaci, nýbrž příležitost (v každém okamžiku) pro dosažení probuzení. Tento příklon k jevovému světu je specifickým rysem vrcholného čínského buddhismu.   

  
Hlavní texty:

Lotosová sútra (Fahuajing 法華經) 

Osobní nástroje