Chan

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Chan (JT: 禅; FT: 禪; PY: chan, chán; CST: čchan), další názvy: chanový buddhismus, čchanový buddhismus, zen.

Chan je jednou z hlavních škol čínského buddhismu a jednou ze tří, které nemají přímý indický protějšek (dalšími jsou školy Huayan a Tiantai). Škola se rozšířila rovněž do Japonska, kde je známa pod názvem zen.

Chanový buddhismus se objevil jako rozptýlené hnutí v průběhu 7. století, které se nejprve rozvíjelo mimo hlavní centra tehdejší čínské společnosti. Historické počátky chanu tedy neodpovídají legendě o původu chanu, která se ve chanovém prostředí později rozšířila. Tato legenda spatřuje počátky chanu u samotného Buddhy Šákjamuniho, který měl způsobit probuzení jednoho ze svých žáků, Kášjapy, pouhým gestem (pozvednutím květiny). Tento legendární příběh symbolizuje výlučnou představu chanu o sobě samém, podle které chan představuje nejdokonalejší podobu předávání Buddhovy nauky, jež se děje mimo slova súter v podstatě ezoterickým předáváním Dharmy v nepřerušené linii patriarchů „školy”, počínaje Buddhou a Kášjapou. Dvacátým sedmým patriarchou chanu v Indii měl být podle legendy Bódhidharma, který měl toto učení přenést do Číny. Následovala posloupnost šesti patriarchů (počínaje Bódhidharmou).

Legenda o předání patriarchátu mezi pátým čínským patriarchou (Hongrenem à) a šestým patriarchou (Shenxiuem nebo Huinengem) je obsahem první části Tribunové sútry Šestého patriarchy, nejslavnějšího chanového textu. Tento (podle moderního bádání stále legendární) (viz McRae)[1] příběh popisuje rozdělení chanu na severní a jižní školu lišící se posloupností patriarchátu a naukou o osvícení (severní škola – Shenxiu a postupné osvícení; jižní škola – Huineng a náhlé osvícení). Celý spor je však patrně zpětnou konstrukcí mnicha Shenhuie, který působil kolem pol. 8. stol. n. l., tj. řadu desetiletí po době, do které je spor datován. Chanový buddhismus (dále se dělící do řady linií a škol) se však od 2. pol. 8. stol. hlásí k Huinengovi a jižní škole a huinengovská legenda obsažená v Tribunové sútře se stává v rámci pozdějšího chanu (zenu) kanonickou.

Nauka chanu navazuje na předchozí vývoj čínského buddhismu, především škol Tiantai a Huayan. Sdílí s nimi základní představu o buddhovské přirozenosti všech bytostí, která je totožná s myslí (, xīn). Myšlenka náhlého probuzení, typicky spojovaná s chanovým buddhismem, navazuje na tendence přítomné v čínském buddhismu obecně, které byly umožněny a iniciovány právě typicky čínským ztotožněním buddhovství s lidskou myslí – všichni jsme od počátku buddhové, stačí si to uvědomit. Chanový buddhismus dovádí do důsledků i další ideje vycházející ze ztotožnění mysli a buddhovství v čínském buddhismu. Toto sjednocení především umožňuje ztožnit probuzení  (nirvánu) s běžným, každodenním fungováním lidské mysli. Jediným rozdílem je odstranění znečištění, které běžně na lidské mysli ulpívá v důsledku kontaktu s podněty vnějšího světa (tužby vyvolané podněty z vnějšku a jimi vyvolané jednání, které vytváří karmu à a roztáčí koloběh sansáry). Chanová (probuzená) mysl funguje stejně jako mysl neprobuzená s tím rozdílem, že vnější podněty na ni nemají vliv, neboť je odráží jako zrcadlo (frekventovaná metafora přítomná rovněž v Tribunové sútře).

 

Citační zdroje

Osobní nástroje