Kanonické knihy

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kanonické knihy (JT: 经; FT: 經; PY: jing, jīng; CST: ťing), sútry. Výraz jing (经, jīng) původně znamenal „osnovu“ na tkalcovském stavu. Význam „osnova“ byl později použit pro texty „osnovného“ významu, tedy ty nejdůležitější, které byly chápány jako základ veškeré civilizace. V tradiční Číně bylo autorství kanonických knih připisováno Konfuciovi a dalším „svrchovaně moudrým mužům“ (shengren 聖人) dávných dob, především zakladatelům dynastie Zhou (král Wen, vévoda z Zhou). Korpus kanonických knih začíná být zmiňován jako celek v literetuře konce období Válčících států a zcela běžně za dynastie Han (汉朝, Hàncháo). Jednotlivé knihy obsahují části různého stáří. Kniha písní a Kniha dokumentů obsahují části, které jsou považovány za nejstarší dochované ukázky čínského písemnictví.

Pět kanonických knih (五經, Wǔ jīng) (nejstarší podoba korpusu) tvoří Letopisy (春秋, Chūn qiū), Kniha písní (詩經, Shī jīng), Kniha dokumentů (書經, Shū jīng; nebo 尚書, Shàng shū), Kniha proměn (易經, Yì jīng; nebo 周易, Zhōu yì) a tři Knihy obřadů (三禮, Sān lǐ): Zhouské obřady (周禮, Zhōu lǐ), Zápisy o obřadech (禮記, Lǐ jì) a Obřady a ceremonie (儀禮, Yí lǐ). Těchto pět knih tvoří základ kanonického korpusu (spolu s šestou, již za Hanů ztracenou Knihou hudby 樂經, Yuèjīng). Korpus kanonických knih byl postupně rozšiřován až k počtu Třinácti kanonických knih (十三經, Shísān jīng). V tomto výčtu se počítají tři Knihy obřadů samostatně. Dále Třináct kanonických knih tvoří tři texty tradičně chápané jako komentáře k Letopisům: 公羊傳 (Gōngyáng zhuàn), 穀梁傳 (Gǔliáng zhuàn) a 左傳 (Zuǒ zhuàn), přičemž Letopisy jsou zahrnuty do jednotlivých komentářů (při počítání je tedy nutné je „odečíst“). Zbývajícími čtyřmi tituly jsou Kniha synovské oddanosti (孝經, Xiào jīng), slovník Erya (爾雅, Ěryǎ), Konfuciovy Hovory a dílo Mencius.

Osobní nástroje