Konfucianismus

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Konfucianismus (JT: 儒家; FT: 儒家; PY: rujia, rújiā; CST: žu-ťia; alt. JT: 儒学; FT: 儒學; PY: ruxue, rúxué; CST: žu-süe) patří mezi „šest filozofických škol“ období Válčících států (453–221 př. n. l.), kdy lze konfucianismus vymezit jako posloupnosti předávání tradice, na jejímž počátku stojí Konfucius. Různé posloupnosti předávání Konfuciova učení se přitom mohly lišit i spolu soupeřit. Vedle samotného Konfucia jsou nejvýznamnějšími konfuciány období Válčících států Mencius a Xunzi. S těmito třemi osobnostmi se pojí i tři nejvýznamnější texty starověkého konfucianismu: Konfuciovy Hovory (論語, Lúnyǔ), dílo Mencius (孟子, Mèngzǐ) a dílo Xunzi 荀子 (Xúnzǐ).

Uvedená díla sdílejí (přes dílčí odlišnosti) základní nauku: lidská osobnost má být kultivována (sebekultivace) studiem (xue 學), člověk se může stát „ušlechtilým mužem“ (junzi 君子), tj. osobností, která v sobě rozvinula a plně integrovala všechny mravní ctnosti a kulturní a společenské normy. Ušlechtilý muž se dokáže správně rozhodovat a adekvátně jednat v každé situaci. Sebekultivace vede k politické kompetenci – ušlechtilý muž by měl vládnout nebo být aspoň rádcem dědičného vládce. Důležitou součástí dokonalého jednání v konfuciánském pojetí je obřadnost (li 禮), což je pojem zahrnující v konfucianismu veškeré lidské jednání, pro které je obřadnost (rituální korektnost) základní známkou civilizovanosti a zárukou udržení společenského řádu a veškeré kultury.

Konfuciáni se profilovali především jako znalci tradice – právě především pravidel obřadnosti a tradiční literatury (písemnictví), která byla ceněna především jako repozitář záznamů o vzorových činech (a zhoubných skutcích) dávných osobností, které měly být poučením pro přítomnost. Ve starověku se konfuciáni v praxi profilovali především jako odborníci na rituál, specialisté schopní zorganizovat nejrůznější rituální aktivity v dvorském prostředí a znalci tradičního písemnictví (představa politicky se angažujícího ušlechtilého muže byla spíše jen ideálním modelem, v politické praxi těžko realizovatelným).

Konfucianismus jako tradici formující čínskou kulturu od starověku až po dnešek je nejadekvátnější chápat jako politický a obecně kulturní projekt. Takovým projektem byly všechny směry čínského starověkého myšlení; konfucianismus se odlišuje tím, že počínaje obdobím dynastie Han (206 př. n. l. – 220 n. l.) byl tento projekt skutečně realizován v politických a společenských institucích čínského státu. Čínský stát se stal konfuciánským právě ve smyslu politického projektu (jiné směry filozofického a náboženského myšlení nebyly potlačovány, ale právě pouze potud, pokud neměly ambice stát se konkurenčním politickým projektem).

Vrchol ztotožnění státu a konfucianismu představuje pozdně císařské období (dynastie Song, Yuan, Ming a Qing, 11.–19. století). Za dynastie Song (960–1279 n. l.) došlo k obrodě konfucianismu, kterou označujeme jako neokonfucianismus. Základní charakteristikou neokonfucianismu je obnovený důraz na sebekultivaci jednotlivce a jeho blahodárné (formativní, kulturotvorné) působení na svět. Od doby dynastie Yuan (1279–1368) se neokonfucianismus stal státní ortodoxií a koncept sebekultivace jednotlivce („ušlechtilého muže“) jako základní kámen společenské soudržnosti a politického řádu se stal klíčovou součástí čínského státu a jeho legitimity.

Osobní nástroje