Laozi

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Laozi (JT: 老子; FT: 老子; PY: Laozi, Lăozĭ; CST: Lao-c’), Starý mistr; Alternativní název díla: Daodejing.


Osoba

Tradičně byl Laozi (Starý mistr) chápán jako autor díla Laozi (známého též jako Daodejing). Životopis Laozia obsažený v Zápisech historika (史記, Shǐjì) tuto osobnost identifikuje jako Li Era 李耳 nebo Li Dana 李聃, archiváře na zhouském dvoře žijícího ve druhé polovině 6. století př. n. l., o generaci staršího současníka Konfucia.[1] Kolem osoby Laozia se vytvořila rozšířená legenda, mezi jejíž ústřední části patří jeho setkání s Konfuciem a Laoziův odchod na západ, při kterém byl zadržen Yin Xim, strážcem soutěsek, který ho přinutil sepsat jeho učení – tj. dílo Laozi. V pozdějším vývoji tzv. „náboženského taoismu“ (taoistické kulty rozvíjející se od doby Východních Han, 25–220 n. l.) se Laozi stal jedním z nejvýznamnějších božstev taoistického panteonu. Spolu s tím se objevovalo množství dalšího mytologického a legendárního materiálu s ním spojeného. Jeho součástí je i představa, že poté, co Laozi odešel na západ, se dostal do Indie, kde vystupoval jako Buddha.[2] Tato představa byla populární mezi odpůrci buddhismu v Číně, neboť vykládala buddhismus jako méně dokonalou odnož taoismu vhodnou pro nižší duševní schopnosti barbarů.

V západním akademickém prostředí jsou dnes všechny podoby laoziovské legendy, včetně jí formulovaného autorství díla Laozi, převážně odmítány.[3] Laozi je tudíž považován za fiktivní postavu.


Dílo

Dílo Laozi tvoří 81 krátkých kapitol, celkem má kolem 5 000 znaků. Datace díla je považována za spornou, nejčastěji se uvádí 2. polovina 4. století př. n. l. jako doba vzniku (některých) jednotlivých kapitol a 2. polovina 3. století jako doba fixace díla v dochované podobě.[4] O autorství díla se dnes většinou neuvažuje, neboť text (podobně jako jiné texty období Válčících států) vznikl dlouhodobým vývojem a na jeho genezi se podílelo více osob („rukou“) (viz heslo „textualita“). Je však třeba zdůraznit, že právě popsaný postoj k autorství, dataci a chápání historie textu díla Laozi převládá pouze v západní sinologii. V čínském akademickém prostředí lze pozorovat obecnou tendenci k návratu k tradičnímu „příběhu“ dějin čínského myšlení a dílo Laozi je stále častěji v souladu s tradičním pojetím připisováno Laoziovi jako jediné autorské osobě, která žila v 6. století př. n. l.[5] Na Západě se naopak prosazuje radikální rozchod s tradicí a pojetí textuality období Válčících států a dynastie Han, které zdůrazňuje pozdní (2.–1. stol. př. n. l.) datum fixace textů v dochované podobě a zpochybňuje vůbec relevanci konceptu „autorství“ pro studium starověkých čínských textů.

Interpretace díla Laozi jsou nejméně tak různorodé jako názory na jeho autorství a dataci. Jednoznačně lze říci, že dílo Laozi formuluje principy správné vlády použitelné jako principy efektivního lidského jednání i mimo politický kontext. Dílo Laozi zdůrazňuje yinové hodnoty (slabost, měkkost, poddajnost, pasivita, ženství atd.) jako obecně efektivnější model lidského jednání než hodnoty yangové. Vládce se má stáhnout a vyhýbat se (násilnému) zasahování (wuwei 無為) do dějů v lidské společnosti. Otevřeny jsou v zásadě dvě interpretace:

1) důvěra v to, že bez vládcova zasahování se svět sám od sebe (ziran 自然) harmonicky uspořádá;

2) interpretace laoziovského důrazu na yinové hodnoty ve smyslu legistických „technik vládnutí“ (術, shù), tj. důraz na efektivitu, skrytou sílu na první pohled nevýhodné strategie.

V každém případě text hájí představu o ideální lidské společnosti, podle které musí být lid držen v rudimentárních podmínkách, kdy jsou naplněny jeho základní biologické potřeby, avšak je mu zamezen přístup k civilizačním výdobytkům (kap. 80). Majetek a kulturní statky podle díla Laozi jen roztáčejí spirálu závisti a soupeření a vedou k chaosu, zatímco v primitivních podmínkách je lid ve šťastném stavu přirozené harmonie a společenský řád je zachován s minimem aktivního usilování ze strany vládce. (Cheng: 173-198)[1]

 

České překlady

SEHNAL, David, překl. a kom. „Laozi 老子 (Daodejing 道德經)“. In: Portál čínských studií, Antologie textů k čínskému myšlení. [nový kompletní český překlad díla Laozi s komentáři k jednotlivým kapitolám]

KREBSOVÁ, Berta, překl. a kom. Tao te ťing: Lao-c’. Praha: DharmaGaia, 1998, 2003. [klasický kompletní český překlad díla Laozi s komentáři k jednotlivým kapitolám; první vydání 1971]

KRÁL, Oldřich, překl. „Lao-c’ – Kanonická kniha o Cestě a její Síle“. In: Král, Odřich, překl. a ed. Kniha mlčení. Praha: Mladá fronta, 1994. [kompletní český překlad díla Laozi; první vydání 1971]



[1] Zápisy historika uvádějí další dvě identifikace této osoby; uvedená je v čínské tradici nejrozšířenější.

[2] Přehled pozdějšího vývoje legend a představ o Laoziovi podává Livia Kohn v článku „The Lao-tzu myth“. In: Kohn, Livia a Michael LaFargue, Lao-tzu and the Tao-te-ching. Albany: SUNY Press, 1998.

[3] Základní důvody pro její odmítnutí zformuloval A. C. Graham v článku „The Origins of the Legend of Lao Tan“. In: Kohn, Livia a Michael LaFargue, Lao-tzu and the Tao-te-ching.

[4] Hlavními důvody těchto orientačních datací jsou dva významné archeologické objevy – nálezy rukopisů díla Laozi v Mawangdui (1973) a v Guodianu (1993). Na základě těchto nálezů lze s jistotou stanovit, že dílo Laozi existovalo v podobě víceméně shodné s dochovanou verzí na počátku dynastie Han (mawangduiské rukopisy) a že jednotlivé kapitoly díla Laozi existovaly již kolem roku 300 př.n.l. (guodianské rukopisy), ovšem jejich řazení a počet v rukopisech z Guodianu nemá s dochovaným textem nic společného. Dílo Laozi tudíž vzniklo nejspíše v druhé polovině 4. stol. př.n.l. a k jeho definitivní redakci došlo v průběhu následujícího století, přičemž o konkrétní podobě tohoto procesu nic určitého známo není.

[5] Příkladem je kapitola „Daoism: Laozi and the Daodejing“ v Routlege History of World Philosophies: History of Chinese Philosophy (London and New York: Routledge, 2009, ed. Bo Mou), jejímž autorem je přední čínský badatel v oblasti starověké čínské filozofie Liu Xiaogan. Liuův přístup je založen na tom, že považuje tradiční pojetí autorství a datace díla Laozi za status quo, který by mohly změnit jen skutečně silné argumenty. Liu Xiaogan však dostatečně silné argumenty nenachází (naopak nachází argumenty podporující tradiční verzi), takže pro něj zůstává v platnosti status quo. V západním bádání se prosazuje tendence postupovat právě opačně – formuje se nová představa o starověké textualitě, která zpochybňuje tradiční představy o autorech, dílech a školách, a zdůrazňuje formování textů prostřednictvím orálního i písemného předávání poměrně krátkých textových jednotek, které mohly cirkulovat i samostatně a objevovat se ve více různých textech a kontextech. Finální fixace textů jako „děl“ se nepředpokládá dříve než za dynastie Han převážně v souvislosti s velkými bibliografickými projekty realizovanými v císařské knihovně. Na tomto základě by proto byly potřeba velmi silné argumenty, aby byla obhájena tradiční představa o původu díla Laozi; ty však západní bádání nenachází. Stručné a přehledné odmítnutí argumentů čínských badatelů k otázkám datace a autorství díla Laozi viz Lewis, Mark Edward, Writing and Authority in Early China, Albany: SUNY Press, 1999, 386–387, pozn. 32.

 

Citační zdroje

Osobní nástroje