Literatura hledání kořenů

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

 Literatura hledání kořenů (JT: 寻根文学; FT: 尋根文學; PY: xungen wenxue, xúngēn wénxué) je jeden z nejprogresivnějších literárních proudů v čínské literatuře 2. pol. 20. století, jehož vliv se nejvíce projevil v povídkové tvorbě, ale patrný je také v poezii, filmové tvorbě či výtvarném umění.

Autoři a literární kritici hlásící se k tomuto proudu se zajímají o lokální, okrajové a menšinové kultury, jejich zvyky a výjimečnost. Podporují mladé umělce v tom, aby se zaměřili na znovunalezení kulturních kořenů čínského národa, které podle nich byly zničeny nejen během nedávné Kulturní revoluce 文化革命, ale už v období modernizace Číny během Májového hnutí 五四运动.

Skupina navzájem nezávislých mladých autorů, kteří podporovali myšlenku „hledání kořenů”, se začala formovat v osmdesátých letech. Byli to převážně začínající spisovatelé narození v padesátých letech, kterým jako vzor sloužila celá řada starších autorů, např. Shen Congwen 沈从文 (1902–1988), jeho žák Wang Zengqi 汪曾祺 (1920–1997) či Deng Youmei 邓友梅 (1931–).

Jedním z prvních autorů, kteří přišli s myšlenkou návratu ke kořenům čínské civilizace, byl básník Yang Lian 杨炼 a jeho poezie z roku 1982, např. básně „Dunhuang“ 敦煌 nebo „Banpo, kamenná sekera“ 半坡·石斧, ve kterých se snaží odhalit hluboko pohřbenou minulost čínského národa. Průkopníkem nového literárního směru byl také prozaik a literární kritik Wang Meng 王蒙. Roku 1984 publikoval pod názvem Popelavě šedé oči - V Yili 淡灰色的眼珠——在伊犁 příběhy ze Xinjiangu, kam byl poslán na převýchovu v roce 1963. Wang Meng v nich představuje čtenářům specifika ujgurské a kazašské kultury.


Teoretické „kořeny“ proudu

Zřejmě prvním, kdo použil termín „hledání kořenů“, byl spisovatel a vlivný literární kritik Li Tuo 李陀 pocházející z Vnitřního Mongolska. Ve své eseji z roku 1984 popisoval „touhu být jednoho dne schopen používat daurštinu, ze které už jsem toho tolik zapomněl, abych si mohl alespoň koktavě popovídat se svými příbuznými a lidmi z mého rodiště a říct jim, jak moc mě daurská kultura inspirovala.“(Hong)[1]

 V prosinci téhož roku se v Hangzhou konala konference organizovaná redakcí časopisu Šanghajská literatura 上海文学, nazvaná „Literatura nové doby: Ohlédnutí a prognózy“ 新时期文学: 回顾与预测, jejímž hlavním tématem byl dosavadní vývoj čínské literatury od konce Kulturní revoluce a problematika nových metod a postupů v psaní beletrie. Název pak hnutí získalo díky eseji „Kořeny literatury” 文学的根 spisovatele Han Shaogonga 韩少功 . Esej vznikl mezi mnohými dalšími studiemi stejného ladění v roce 1985 a díky vlivu, jaký měl na čínskou literární scénu, se mu dostalo označení „neoficiální manifest literatury hledání kořenů“.

Nová generace spisovatelů, kteří vystoupili na konferenci v Hangzhou, spatřovala důvod stávající krize moderní čínské literatury zejména v přílišné závislosti na Západu a v nadměrném přejímání západních vlivů. Zdůrazňovali potřebu se z tohoto vlivu vymanit a místo toho hledali oporu v „národní tradiční kultuře“ 民族传统文化. Ke třem textům, které bývají nejčastěji jmenovány v souvislosti s počátky hnutí hledání kořenů, patří kromě Han Shaogongovy eseje „Kořeny literatury“ také Li Hangyuho 李杭育 esej „Zabývejme se našimi kořeny“ 理一理我们的根 a A Chengův 阿城 článek „Kultura vymezuje lidstvo“ 文化制约着人类, obojí rovněž z roku 1985.

Všichni tři spisovatelé ve svých esejích hovoří o potřebě „hledání kořenů“, čímž mají na mysli hledání kulturních a literárních kořenů čínského národa, od nichž se podle nich Číňané v průběhu 20. století, počínaje Májovým hnutím, stále více vzdalovali. Aby moderní čínská literatura mohla vzkvétat a dosáhnout světové úrovně, je podle nich třeba, aby spisovatelé začali znovu hledat inspiraci v čínské „národní tradiční kultuře“.„Literatura má své kořeny a tyto ´kořeny literatury´ by měly být hluboce zapuštěné v podloží národních pověstí a legend. Nejsou-li kořeny dostatečně hluboké, listí se může jen těžko rozrůstat a bujet“. (Chan)[2]

Názory jednotlivých spisovatelů na to, kde tyto „kulturní kořeny“ hledat, stejně jako jejich pojetí termínu „národní tradiční kultura“, se však poněkud liší a autoři s těmito termíny nakládají značně volně.


Hlavní představitelé

K nejvýznamnějším spisovatelům, kteří se některými svými díly do tohoto literárního směru v polovině osmdesátých let zařadili, byli: Jia Pingwa 贾平凹 (Zápisky z Shangzhou 商州初录, které začal Jia publikovat už od roku 1982), Wang An'yi 王安忆 (novela „Vesnice Malého Baa“ 小鲍庄, 1985), Zhang Chengzhi 张承志 (novela „Řeky severu“ 北方的河, 1984), A Cheng 阿城 (povídka „Král šachů“ 棋王, 1984), Li Hangyu 李杭育 (povídka „Poslední rybář“ 最后一个渔佬儿, 1985), Han Shaogong 韩少功 (novely „Tá tá tá“ 爸爸爸 a „Žena, žena, žena“ 女女女, obě z roku 1985), Zheng Yi 郑义 (novely „Vzdálená vesnice“ 远村, 1986 a „Stará studna“ 老井, 1986), Zheng Wanlong 郑万隆 (série Podivné příběhy z podivných zemí 异乡异闻) a další.

 

Překlady do češtiny

A Čcheng. „Šachový král’“. In: Li Šun-ta stavia dom. (přel. A. Doležalová). Bratislava: Albert Marenčin, 2008.

Chan Šao-kung. „Návrat“. (přel. D. Andrš). Nový Orient. Čínská povídka dvacátého století. Zvláštní číslo 1 (1997).

---. „Kořeny literatury“. (přel. K. Hladíková). Nový Orient, vol. 61, 3 (2006): 49-52.

[3][4][5][6][7][8]

 

Citační zdroje

Osobní nástroje