Lu Xun

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Lu Xun (JT: 鲁迅; FT: 魯迅; PY: Lu Xun, Lǔ Xùn) (25. 10. 1881 – 19. 10. 1936) je spisovatelem obecně považovaným za zakladatele moderní čínské literatury (现代文学).


Život

Lu Xun, vlastním jménem Zhou Shuren 周树人, se narodil roku 1881 v Shaoxingu v provincii Zhejiang jako nejstarší ze čtyř bratrů. Jeden z jeho bratrů, Zhou Zuoren 周作人 (1885–1967), byl rovněž významným spisovatelem a literárním reformátorem doby Májového hnutí (五四运动). Lu Xun pocházel z poměrně dobře postavené literátské rodiny, která kladla důraz na tradiční vzdělání. Jeho dědeček byl císařským úředníkem a členem prestižní konfuciánské akademie Hanlin. Ke konci svého života byl však kvůli korupční aféře zbaven úřadu, což znamenalo postupný pád rodiny až téměř na samé společenské dno. Lu Xunův otec na tom nebyl zdravotně dobře, nedokázal rodinu zajistit a navíc poměrně brzy zemřel. Nepříliš šťastné dětství nepochybně hluboce ovlivnilo Lu Xunův pohled na svět i jeho pozdější literární tvorbu.

V mládí se Lu Xunovi dostalo tradičního konfuciánského vzdělání. Poté roku 1898 nastoupil ke studiu na Námořní akademii Jiangnan a později přestoupil na akademii vojenskou. Už roku 1902 však odjel poprvé na stipendium do Japonska s cílem studovat medicínu, k čemuž ho inspirovala smrt otce na neléčenou tuberkulózu. Během krátké návštěvy doma v Shaoxingu o rok později se na přání matky oženil s nevzdělanou místní dívkou z bohaté statkářské rodiny, o niž se pak po celý život staral jako o svou právoplatnou manželku, i když s ní nikdy nežil a životní partnerku si zvolil podle vlastní vůle. Po absolvování jazykové přípravky v Japonsku nastoupil v roce 1904 ke studiu medicíny na Lékařské akademii v Sendai. Během pobytu v Japonsku se Lu Xun účastnil mnoha protivládních akcí organizovaných krajany v japonském exilu, a seznámil se tak s elitou budoucího čínského reformního hnutí. Už po dvou letech studia západního lékařství se proto pod tlakem zážitků, které později popsal ve své slavné předmluvě ke sbírce povídek Vřava (呐喊), rozhodl medicíny zanechat a začal se věnovat literatuře, která, jak se domníval, má schopnost léčit nikoli těla lidí jako lékařství, nýbrž jejich duše, což Čína podle jeho názoru v té době potřebovala naléhavěji. Literatuře se tak začal věnovat s cílem „vyléčit“ čínský národ z jeho neduhů způsobených především tisíciletou konfuciánskou tradicí, jež se měla stát hlavním terčem kritiky v jeho literárním díle.

Bezprostředně po návratu z Japonska Lu Xun vyučoval na Zhejiangském učitelském institutu v Hangzhou a po založení republiky v roce 1911 získal místo na Ministerstvu školství v Nankingu, kde působil až do roku 1926. Po přesunu ministerstva do Pekingu se kromě této práce začal věnovat také výuce na Pekingské univerzitě a Ženském učitelském institutu. V roce 1926 byl coby aktivně se angažující levicový intelektuál politickými okolnostmi donucen opustit Peking a uchýlit se na nějakou dobu do bezpečí na jih, nejprve do Xiamenu a poté do Guangzhou. Roku 1927 se pak přesunul do politicky liberálnější Šanghaje, kde se podílel na založení Ligy levicových spisovatelů 左翼作家联盟. Zde také v roce 1936 zemřel na tuberkulózu.

Během svého života se Lu Xun aktivně podílel na propagaci nového reformního myšlení, byl autorem povídek, esejů, básní, překladů (z angličtiny, němčiny a japonštiny) i literárně teoretických děl. Byl také redaktorem několika literárních časopisů, kromě hlavního reformního literárního periodika Nové mládí 新青年 dále působil např. také v časopise Výhonky 萌芽. Zklamán z dosavadního vývoje ke sklonku života tíhl víc a víc k levicové orientaci a angažoval se rovněž v aktivitách komunistů. Jeho literární dílo, politická angažovanost, ale především sžíravá kritika poměrů v čínské společnosti jak za dob císařství, tak za vlády Kuomintangu, mu vysloužily titul nejvýznamnějšího spisovatele generace Májového hnutí, zakladatele moderní čínské literatury, který mu zůstal i po založení ČLR. Zejména z těchto důvodů bylo jeho dílo až do konce 80. let zakázáno na Taiwanu.


Dílo

Coby spisovatel se Lu Xun proslavil až v poměrně zralém věku, literatuře se však intenzivně věnoval již předtím. Kromě ranných esejů v klasické čínštině, napsaných už za pobytu v Japonsku, je jeho prvním významnějším dílem sbírka překladů povídek autorů z Ruska a severní a východní Evropy, kterou pořídil spolu se svým bratrem Zhou Zuorenem přes japonské, anglické nebo německé překlady. Roku 1909 sbírku povídek přeložených do klasické čínštiny vydali pod názvem Zahraniční povídky (域外小说集). V roce 1911 napsal svoji první skutečnou povídku „Nostalgická vzpomínka“ (怀旧), kterou Jaroslav Průšek označil za „předzvěst moderní čínské literatury“, přestože byla psána ještě ve wenyanu. Leo Ou-fan Lee, autor dosud nejvýznamnější západní monografie o Lu Xunovi, ji považuje za důležitý mezník v Lu Xunově autorském vývoji, přechod od „suchého formátu klasické eseje k vysoce subjektivní povídce“ (Lee: 52)[1]. Povídka byla publikovaná v Měsíčníku pro povídku a román (小说月报) a do češtiny ji v roce 1997 přeložil Dušan Andrš pro zvláštní číslo Nového orientu zaměřené na moderní čínskou povídku.


Bláznův deník

Roku 1918 vyšla v časopise Nové mládí první Lu Xunova povídka napsaná v baihua, „Bláznův deník“ (狂人日记), která byla později zařazena do sbírky Vřava, vydané roku 1923. Tato povídka, inspirovaná Gogolovými „Bláznovými zápisky“, byla napsána jako promyšlený manifest reformního myšlenkového proudu. Samotný „deník blázna“ napsaný v baihua v první osobě je zarámován předmluvou „autora“, jemuž se deník dostává náhodou do ruky. Kontrast předmluvy, která je napsaná v klasické čínštině, a samotného textu deníku v baihua má důležitý symbolický význam. V nejvyšší rovině může být čten jako symbol vztahu mezi literaturou (psána ve wenyanu, umělá, vzdálená realitě) a skutečností (kterou zde reprezentuje baihua, „prostá“, „hovorová řeč“).

Pohled autora předmluvy je v ostrém kontrastu k pohledu autora deníku, „blázna“, který trpí paranoidní poruchou, jež mu vnukává utkvělou představu o tom, že lidé se vzájemně mezi sebou požírají. Tyto bláznovy představy jsou vlastně zhmotněním populárního hesla v době Májového hnutí lijiao chiren 礼教吃人 („konfuciánská morálka požírá lidi“). Blázen tak symbolizuje člověka, který prozřel, pochopil pravou povahu čínské společnosti a je schopen na skutečnost nahlížet v pravém světle. Efekt této bláznovy dočasně nabyté schopnosti je však zpochybněn hned v předmluvě, kde se praví, že blázen se časem uzdravil, tj. tuto schopnost jasnozřivosti ztratil. Ani slavná závěrečná bláznova výzva k „záchraně dětí“ tedy neskýtá příliš naděje na jakoukoli skutečnou změnu čínské společnosti. Povídka „Bláznův deník“ je považována za vůbec nejvýznamnější mezník ve vývoji moderní čínské literatury. Její přínos Leo Ou-fan Lee primárně spatřuje nikoli v tom, že byla napsaná v baihua, ani v jejím radikálním společensko-kritickém poselství, ale spíše v jejích literárních kvalitách, které prozrazují zcela novou estetiku a nové literární postupy, z nichž klíčová je především „vyhraněná subjektivita pohledu“ (Lee: 53)[1], jež povídku jednoznačně odlišuje od tradičních literátských zápisků (笔记) a deníkové literatury.


Vřava, Tápání

Nejvýznamnější část Lu Xunovy tvorby představuje jeho tvorba povídková, byť rozsahem zaujímá poměrně malou část jeho díla. Celkem 25 povídek, z nichž většina byla původně publikována časopisecky, vyšlo ve dvou sbírkách. První vyšla v roce 1923 a do češtiny byla přeložena v 50. letech Jaroslavem Průškem a Bertou Krebsovou pod názvem Vřava. Tato sbírka zahrnuje 14 povídek, mezi nimiž jsou některé z těch vůbec nejznámějších, jako např. „Kchung I-ťi“ (孔乙己), „Lék“ (药), „Pravdivý příběh AQ“ (阿Q 正传) či „Rodná ves“ (故乡). Druhá sbírka Tápání (彷徨) vyšla v roce 1926 a obsahuje 11 povídek, např. „Novoroční oběť“ (祝福), „V kořalně“ (在酒楼上), „Věčná lampa“ (长明灯) či „Veřejná výstraha“ (示众). V češtině tato sbírka vyšla v překladu B. Krebsové. Obě sbírky, přestože vyšly poměrně krátce po sobě, se od sebe liší jak stylem, tak celkovým laděním. Zatímco sbírka Vřava je, jak název napovídá, bojovnější a radikálnější v kritice čínské společnosti i ve vyjádření nutnosti společnost reformovat, sbírka Tápání je laděná více nostalgicky a Lu Xun zde otevřeněji vyjadřuje své pochyby, váhání a pesimismus ohledně možné změny.

Styl Lu Xunových povídek bývá v Číně nejčastěji charakterizován jako realistický, ovlivněný zejména západní literaturou. Badatelé mimo ČLR však často poukazují jednak na patrný vliv tradiční čínské literatury, především klasické poezie a esejistiky, jakož i Lu Xunových oblíbených „příběhů o podivuhodném“ (传奇), jednak na jistý symbolismus (jak ukázala např. Milena Doleželová-Velingerová ve své analýze povídky „Lék“, viz Doleželová-Velingerová)[2], který se v jeho díle objevuje, a který je z části rovněž dědictvím čínské literární tradice. Lu Xunovi tedy nejde ani tolik o co nejpřesnější popis skutečnosti jako je tomu v realismu, ale spíše o zachycení jistých typických rysů, zobecnění a o symbolické vyjádření poměrů v čínské společnosti s cílem tyto poměry kritizovat, často prostřednictvím ironie nebo promyšlených vypravěčských strategií, jež mají čtenáře mnohdy šokovat. Lu Xun se ve svých povídkách i esejích zaměřuje na vystižení toho, co sám nazývá (čínský) „národní charakter“ (民族心态), který je podle něj příčinou úpadku Číny v posledních staletích.


Pravdivý příběh AQ

Jednou z Lu Xunových vůbec nejvýznamnějších povídek je „Pravdivý příběh AQ“, v níž autor představuje krutě ironický portrét typického představitele tradiční čínské rolnické společnosti. Hlavní hrdina AQ je člověk omezený, pověrčivý, hloupý a sobecký, a tyto jeho vlastnosti jej nakonec přivedou k záhubě, aniž by to ovšem on sám zaregistroval. AQ je až dodnes snad vůbec nejznámější čínskou literární postavou, která zpravidla v obdobích národní sebereflexe slouží jako odstrašující příklad „čínského národního charakteru“, a jako taková inspirovala mnoho podobných literárních postav. V „Pravdivém příběhu AQ“ Lu Xun také využívá jednu ze svých sofistikovaných vypravěčských strategií. Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní postavy AQ, čímž je dosaženo silně ironického efektu, který vzniká konfrontací absurdity popisovaných událostí a AQovy neschopnosti je nahlédnout v pravém světle a správně interpretovat.

V „Pravdivém příběhu AQ“ se tak jako např. v „Bláznově deníku“ nebo „Kchung I-ťi“) objevuje pro Lu Xuna typická juxtapozice člověka jako jedince vůči „davu“, beztvaré, tupé a snadno ovladatelné mase lidí, která skrývá jednoznačně agresivní potenciál, s nímž zničí každého, kdo není jeho součástí. Přímo detailní studií takového davu je krátká povídka „Veřejná výstraha“ ze sbírky Tápání, v níž dav lidí sleduje chyceného zločince, jehož vede policista v poutech. I zde autor využívá zvláštní vypravěčskou techniku připomínající záběry filmové kamery, která jakoby zpovzdálí sledovala neklidný dav. Lu Xun patřil v Číně k rezolutním zastáncům individuality oproti slepému následování anonymního „davu“ a domníval se, že oproštění jedince z pout společnosti je nezbytným krokem, který musí čínská společnost přijmout k tomu, aby se mohla dále vyvíjet. Tyto názory vyjádřil v teoretické filozofující formě v jednom ze svých esejů nazvaném „Démonická síla poezie Mara“ (摩罗诗力说), kde oslavuje západní básníky a spisovatele za jejich individualistický přístup.


Charakteristika Lu Xunovy tvorby

Jedním z mnoha symbolů, jejichž prostřednictvím Čínu zachycuje, je symbol fyzické či psychické nemoci, nebo postižení. Zobrazuje tak čínskou společnost jako nezdravou, skomírající a zároveň neschopnou sebe sama léčit. Motiv blázna se tak kromě povídky „Bláznův deník“ objevuje např. také v povídce „Věčná lampa“, kde chce „duševně narušený jedinec“ ke zděšení ostatních vesničanů zhasit věčné světlo v chrámu, které zde symbolizuje temnotu čínských pověr a tíhu tradice. Motiv nemoci se objevuje např. v povídce „Lék“ (poprvé publikované v roce 1919), kde je zároveň spojen s motivem kanibalismu opět s odkazem na heslo lijiao chiren. I zde se Lu Xun staví proti feudálním pověrám a zároveň na osudu dvou chlapců z rodin Hua 华 a Xia 夏 symbolicky poukazuje na tupost, omezenost a jistou zoufalost, s jakou se Číňané navzájem „požírají“. Motiv fyzického postižení hraje významnou roli v povídce „Kchung I-ťi“, jejíž hlavní hrdina představuje jednu z tragických postaviček přežívajících z dob císařství, starého zkrachovalého literáta, který není schopen přizpůsobit se novým společenským podmínkám.

Za hlavní funkci literatury Lu Xun považoval funkci osvětovou a didaktickou. Doufal, že jeho literární dílo napomůže lidem v Číně procitnout a uvědomit si skutečný stav čínské společnosti a vzbudí to v nich vůli tuto skutečnost změnit. Po celý svůj život byl však zmítaný nejistotou, zda literatura skutečně může k takovým společenským a kulturním změnám pomoci. Tyto pochyby vyjadřoval nejen v některých ze svých povídek, ale především v tvorbě esejistické. Jeho eseje jsou nejrůznějšího charakteru, od lyrických črt a nostalgických vzpomínek přes eseje filozofické a literárně teoretické až k ostře ironickým kousavým glosám soudobého společenského dění, kterým se říkalo zawen 杂文 („rozličné texty“). Tyto eseje, které psal především v době svého pobytu v Guangzhou a pak v Šanghaji, reagují bezprostředně na významné události a komentují vývoj politické situace na přelomu 20. a 30. let, takže mohou sloužit i jako zdroj pro pochopení atmosféry té doby.

Lu Xunova tvorba byla velice všestranná. Kromě prózy psal také poezii. Roku 1919 vyšla sbírka jeho poněkud experimentálních básní v próze Polní tráva (野草), která obsahuje lyrické obrazy z přírody i subjektivní úvahy a vzpomínky. Lu Xun psal však i klasickou poezii (viz Kowalis)[3]. Část jeho satirických společensko-kritických esejů vyšla např. ve sbírce Raní květy sebrané v podvečer (朝花夕拾) v roce 1928. K jeho povídkové tvorbě se zpravidla řadí také Staré příběhy v novém rouše (故事新编, publ. roku 1936), sbírka příběhů inspirovaných čínskou mytologií a bájemi, které však Lu Xun aktualizoval takovým způsobem, aby vypovídaly o dobovém společenském vývoji. Z literárně-teoretických děl zaujímá nejvýznamnější místo jeho monografie Nástin historie čínské narativní prózy (中国小说史略), první studie svého druhu v Číně, kterou publikoval už počátkem 20. let.


Bibliografie

《人之历史》(1907)
《域外小说集》(1909)
《古小说钩沉》(理论专著,1919)
《中国小说史略》(1923、1924,北京新潮社出版)
《怀旧》(1911)


Sbírky povídek

《呐喊》(1923)
《彷徨》(1926)
《故事新编》(1936,上海文化生活出版社)


Sbírky esejů 

《野草》(1919)
《朝花夕拾》(1928)  
《两地书》(1933)


Sbírky zawenů

《热风》(1925,北京北新书局)
《华盖集》(1926,北京北新书局)
《坟》(1927,未名社出版)
《华盖集续编》(1927,北京北新书局)
《而已集》(1928,上海北新书局)
《三闲集》(1932,上海北新书局)
《二心集》(1932,上海青光书局)
《伪自由书》(1933,北新书局化名青光书局)
《南腔北调集》(1934,上海同文书店)
《集外集》(1935,上海群众图书公司)
《花边文学》(1936,上海联华书局)
《且介亭杂文》(1937)
《且介亭杂文二集》(1937)
《且介亭杂文末编》(1937)


Překlady do češtiny

Vřava. Polní tráva. Přel. J. Průšek, B. Krebsová. Praha: Svoboda, 1951.
Tápání. Přel. B. Krebsová. Praha: SNKL, 1954.
Eseje. Přel. B. Krebsová. Praha: SNKL, 1964.

 

Citační zdroje

Osobní nástroje