Mencius

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Mencius (JT: 孟子; FT: 孟子; PY: Mengzi, Mèngzĭ; CST: Meng-c’)


Osoba

Mencius (druhá pol. 4. stol. př. n. l.[1], „Mencius“ je zaužívaná latinizovaná podoba jeho jména), vlastním jménem Meng Ke 孟軻, pocházel ze státu Zou (, Zōu), což byl malý stát v sousedství státu Lu (, Lǔ), ze kterého pocházel Konfucius. Mencius je prvním významným konfuciánem po Konfuciovi, od něhož se zachovalo dílo, jehož přinejmenším část skutečně od Mencia pochází, byť ne ve smyslu přímého autorství dochovaného textu. Vývoj konfucianismu mezi Konfuciem a Menciem naopak známe jen ze značně kusých zpráv pozdějších historiků a zmínek v dalších textech. Mencius působil podobně jako Konfucius jako učitel, který obklopen rozsáhlou družinou žáků navštěvoval dvory tehdejších vládců, které se snažil získat pro svůj projekt uspořádání státu a lidské společnosti. V díle Mencius jsou dochovány Menciovy rozhovory s několika panovníky. Podobně jako Konfucius ani Mencius nedosáhl v této snaze žádného výraznějšího úspěchu.


Dílo

Dílo Mencius tvoří záznamy Menciových výroků a rozprav s panovníky, Menciovými žáky, konkurenty a dalšími osobami. Autenticita těchto záznamů je sporná, obecně se však předpokládá, že aspoň některé jsou autentickými záznamy Menciových slov.[2] Další nejspíš vznikly mezi Menciovými žáky a zpětně jim byla připsána autorita Menciových slov. Dochované dílo Mencius sestává ze sedmi kapitol rozdělených vždy na dva díly. Dílo Mencius bylo známé a komentované již za dynastie Han (漢朝, Hàn cháo) (206 př. n. l. – 220 n. l.). Do výjimečné pozice mezi konfuciánskými texty bylo povýšeno v době dynastie Song (宋朝, Sòng cháo) (960–1279) Zhu Xiho konceptem „předávání Daa“ (daotong 道統). Zhu Xi připsal Menciovi titul posledního pravověrného konfuciána, na jehož přerušenou tradici navázali až songští neokonfuciánští učenci. Dílo Mencius se stalo součástí neokonfuciánského kánonu Čtyř knih (四書, Sìshū).

Po obsahové stránce představuje dílo Mencius jeden ze základních zdrojů konfuciánské nauky o sebekultivaci ušlechtilého muže (junzi 君子), jejíž cílem je realizovat osobnost ušlechtilého muže v politické praxi (ve službě vládci). Menciova nauka je známá svým pojetím lidské přirozenosti (, xìng) („lidská přirozenost je dobrá“), podle které jsou zárodky základních konfuciánských ctností (lidskosti, náležitosti, rituální korektnosti a moudrosti) přítomny v každém člověku od narození, stačí jen nezanedbat péči o tyto zárodky. Dílo Mencius vykazuje entuziastické přesvědčení, že k dosažení kýžených cílů (dokonalá lidská osobnost, dokonale uspořádaný svět) stačí vlastně málo, neboť lidská přirozenost i lidská společnost jsou disponovány k dobru.   

[1][2][3][4]


České překlady

VÁVRA, Dušan, překl. „Mencius (Mengzi 孟子)“. In: Portál čínských studií, Antologie textů k čínskému myšlení. [překlad jedné kapitoly z díla Mencius – 2.A, „Gongsun Chou I“



[1] Data Menciova života jsou nejistá; zevrubný výklad o dataci událostí z Menciova života viz Lau, D. C. (přel. a kom.), Mencius, s. 1984, 309–315.

[2] Zásadní studií k autenticitě a dataci různých částí díla Mencius je: Brooks, E. Bruce a A. Taeko Brooks. „The Nature and Historical Context of the Mencius“. In: Chan, Alan K. L. (ed.). Mencius: Contexts and Interpretations.

 

Citační zdroje

Osobní nástroje