Neokonfucianismus

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Neokonfucianismus (JT: 宋明理学/理学; FT: 宋明學/; PY: Songminglixue, Sòngmíngxué; CST: Sung-ming-li-süe) je západní novotvar pro označení určité podoby konfucianismu, která se objevila za dynastie Song (宋朝, Sòngcháo) nejprve jako obrodné hnutí a později za dynastií Ming a Qing se stala ortodoxní státem podporovanou naukou. Čínština ekvivalent k pojmu „neokonfucianismus“ nezná a místo toho používá řadu výrazů s různými konotacemi: „učení o dau“ (道學, dàoxué), „předávání daa“ (daotong 道統), „učení o struktuře věcí“ (理學, lǐxué), „učení o mysli“ (心學, xīnxué).

Neokonfucianismus se objevil a rozvinul za dynastie Song (宋朝, Sòngcháo) (960–1279) a jeho hlavními protagonisty za Songů je pět mistrů 11. století: Shao Yong 邵雍 (1012–1077), Zhou Dunyi 周敦頤(1017–1073), Zhang Zai 張載 (1020–1078), Cheng Hao 程顥 (1032–1085), Cheng Yi 程頤 (1033–1107) a dvě velké osobnosti 12. století: Zhu Xi (1130–1200) a Lu Jiuyuan (1139–1193). V době dynastie Ming byl nejvýznamnějším z neokonfuciánů Wang Shouren (1472–1529, známější pod svým pseudonymem jako Wang Yangming). Za dynastie Qing patřili mezi významné neokonfuciány Gu Yanwu (1613–1682), Wang Fuzhi (1619–1692), Yan Yuan (1635–1704) a Dai Zhen (1723–1777).

Neokonfuciáni sami sebe chápali jako obroditele pravého Konfuciova učení, které předával nepokřiveně ještě Mencius, avšak po něm bylo zapomenuto a překryto falešnými výklady. Zhu Xi tuto představu o genealogii ortodoxního konfucianismu označil jako „legitimní předávání daa“ (道統). Neokonfucianismus reagoval především na buddhismus, který v období předcházejícím dynastii Song v čínské kultuře dominoval po řadu staletí. Neokonfucianismus se vůči buddhismu důrazně vymezoval, zároveň však vstřebal z buddhismu řadu podnětů, jimiž byl konfucianismus v neokonfuciánském pojetí výrazně proměněn. Z buddhismu neokonfuciáni přejali především představu o lidské mysli () predisponované k porozumění realitě až po určité splynutí s realitou. Realitu neokonfuciáni chápali v termínech „energomaterie“ (qi ) a „pořádající struktury věcí“ (li ). Qi v této koncepci představuje energetickou a materiální stránku skutečnosti (veškerá realita je různou podobou qi), zatímco li představuje přirozený řád věcí, který zahrnuje i řád mravní – konfuciánský mravní řád získává v neokonfucianismu ontologický rozměr. Li strukturuje veškerou realitu a zároveň je v úplnosti přítomno v lidské mysli (toto je klíčový vliv buddhismu – viz totožnost lidské mysli a buddhovství v čínském buddhismu). Člověk je disponován k porozumění skutečnosti, které je v jeho mysli latentně přítomno od samého počátku – tento aspekt (vnitřní, inherentní porozumění) je v neokonfucianismu různě akcentován – viz rozdíly mezi učením Zhu Xiho a Lu Jiuyuana nebo Wang Shourena.

Pokud jde o společenský kontext a fungování neokonfucianismu, klíčový je obnovený důraz na sebekultivaci jednotlivce jako základ nastolení a udržení civilizačního řádu. Sebekultivace se stává cílem sama o sobě, neboť má civilizační (kulturotvorný) význam sama o sobě – oproti starověkému konfucianismu účinnost jednání jednotlivce není vázána na jeho společenské postavení vládce nebo rádce vládce (proměna společnosti shora řádným vládnutím), nýbrž se předpokládá civilizační působení „ušlechtilého muže“ (junzi 君子) především v rámci lokálních komunit – civilizační řád se v neokonfuciánských představách buduje a udržuje na všech úrovních společenské hierarchie. Tato změna souvisí s celkovou společenskou proměnou za dynastie Song (vznik gentry, rozmach vzdělanosti, vzdělávací a zkouškový systém). Významu sebekultivace v rámci neokonfuciánského učení odpovídá i nový kánon stanovený Zhu Xim – „Čtyři knihy“, jejichž obsah akcentuje právě tuto stránku starověkého konfucianismu.

Osobní nástroje