Tradiční znaky

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Tradiční znaky (též. nezjednodušené znaky JT: 繁体字; FT: 繁體字; PY: fantizi, fántǐzì; též JT: 正体字; FT: 正體字; PY: zhengtizi, zhèngtǐzì; EN: traditional characters) jsou souborem znaků oficiálně používaných na Taiwanu, Hongkongu, Macau a do poloviny 20. století také na pevninské Číně, kdy byly postupně nahrazeny znaky zjednodušenými. Do roku 1971 byly nezjednodušené znaky oficiálně používány na půdě OSN. Po vstupu ČLR do OSN a s tím souvisejícím výstupu Čínské republiky (Taiwanu) se staly oficiálními znaky zjednodušené. S čínskými nezjednodušenými znaky je možné se setkat i v japonštině, kde jsou důležitou součástí jejího znakového systému (tvoří kořeny podstatných jmen, přídavných jmen a sloves).

Současné nezjednodušené znaky se začaly ustalovat v období dynastie Han. Tento proces skončil zhruba v období dynastie Tang, kdy nezjednodušené znaky získaly podobu, jakou známe dnes. Změny po dynastii Tang byly jen minimální. Určitá forma zjednodušených znaků existovala dlouho paralelně se znaky nezjednodušenými, ovšem jejich užití bylo limitováno jen na texty soukromé a neoficiální.

V roce 1956 zahájila čínská vláda první fázi zjednodušování znaků vydáním publikace Pravidla pro zjednodušování čínských znaků 汉字简化方案 Hànzì Jiǎnhuà Fāng'àn. Od roku 1964 se potom začal používat Úplný seznam zjednodušených znaků 简化字总表 Jiǎnhuàzì zǒngbiǎo. Mnoho znaků na tomto seznamu bylo přejato z výše zmíněného neoficiálního úzu zjednodušených znaků. Seznam obsahoval celkem 2236 zjednodušených znaků a rušil 2264 znaků složitých. Tento seznam byl s menšími úpravami vydán znovu v roce 1986.

 

Ke zjednodušení znaků bylo použito několik různých postupů, např.

  1. vynechání jednoho nebo několika prvků znaku, např. 廣 → 广 guǎng „široký“, 廠 → 厂 chǎng „továrna“
  2. nahrazení znaku jeho kurzivní variantou, např. 書 → 书 shū „kniha“, 東 → 东 dōng „východ“
  3. nahrazení znaku nově utvořeným jednodušším znakem, např. 護 → 护 hù „chránit“, 驚 → 惊 jīng „být překvapen“
  4. nahrazení prvku znaku jeho zjednodušenou variantou, např. 風 → 风 fēng „vítr“, 這 → 这 zhè „to“

 

Důvodem této reformy byla snaha zvýšit gramotnost čínského obyvatelstva. V roce 1949 bylo gramotných pouze 20 % obyvatelstva, v roce 1982 to bylo již 65,5 %, nyní se gramotnost pohybuje okolo 99 % (Zhang)[1]. Zastánci zjednodušených znaků tvrdí, že je to jasný znak úspěchu zjednodušených znaků. Obhájci nezjednodušených znaků však tvrdí, že důvodem tohoto progresu není ani tak samotná reforma znaků jako spíše zlepšení celkového systému vzdělávání. Jejich další argumenty proti zjednodušeným znakům jsou:

  1. možné komunikační problémy s regiony, které zjednodušené znaky nepoužívají (Hongkong, Macao, Taiwan)
  2. problémy při počítačovém převodu mezi oběma formami znaků. Některé zjednodušené znaky totiž odpovídají několika znakům nezjednodušeným, a tak je po počítačovém převodu nutná korekce člověkem.
  3. mnohé znaky byly zjednodušeny nepřirozeně a bez ohledu na jejich etymologii (např. odstranění prvku „srdce“ 心 xīn ze znaku „láska” 愛 ài → 爱 ài), z mnoha znaků se tak staly spíše abstraktní symboly bez většího vztahu k jejich významu.
  4. zvýšení částečné homografie znaků. Některé původně zcela odlišené znaky dnes vypadají relativně podobně (např. 千 qiān „tisíc” a zjednodušený znak 干 gàn „suchý“/nezjednodušený znak 乾 gàn „suchý“).
  5. výrazné narušení systému fonetik a determinativů (např. nezjednodušený znak 盤 pán „talíř“ má fonetikum 般 bān „jako (obdobný)“, naproti tomu zjednodušená forma tohoto znaku 盘 pán „talíř“ má místo původního fonetika znak 舟 zhōu „loď“.

[2][3][4][5][6]

 

Citační zdroje

Osobní nástroje