Učení o temném

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Učení o temném (JT: 玄学; FT: 玄學; PY: xuanxue, xuánxué; CST: süan-süe), další název: neotaoismus.

Učení o temném, někdy zvané rovněž „neotaoismus“, představuje směr, který charakterizuje především obnovený zájem o starověké taoistické texty, především díla Laozi a Zhuangzi v kruzích čínské intelektuální elity. Učení o temném se rozvíjelo především ve 3.–4. stol. n. l. a jeho hlavními představiteli jsou autoři významných komentářů k dílům Laozi a Zhuangzi a dalším starověkým textům, Wang Bi a Guo Xiang, a řada dalších osobností, např. Xi Kang 嵇康 (223–262) a Ruan Ji 阮籍 (210–263), kteří prosluli především jako autoři lyrické poezie (, shī).

Základními dvěma rysy výkladu děl Laozi a Zhuangzi interprety učení o temném jsou:

1) představa, že obě díla v zásadě sdílejí stejnou nauku; užíváno je spojení Lao-Zhuang. Právě v tomto období se formuje dodnes populární představa o společensky a politicky neangažovaném, individualistickém taoismu, který je v tomto ohledu protipólem konfucianismu, avšak není s ním neslučitelný – představa „konfuciána navenek a taoisty v soukromí“.  

2) představa o komplementaritě taoismu a konfucianismu – taoistický způsob života podle učení o temném přirozeně vede k nenásilnému prosazení konfuciánských hodnot a norem (v protikladu k vynucování těchto hodnot a norem a intenzivnímu dohledu nad dodržováním pravidel obřadnosti – li , které bylo v tehdejší již výrazně konfucianizované společnosti běžné). 

Osobní nástroje