Yu Hua

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání

Yu Hua (JT: 余华; FT: 餘華; PY: Yu Hua, Yú Huá) (3. 4. 1960 – ) je jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších čínských spisovatelů současnosti. Dosud napsal tři romány, první Žít (1993), po něm Xusanguan prodává krev 许三观卖血记 (1995) a dvoudílný román Bratři (2005, 2006), dále tři sbírky esejů a šest sbírek povídek a novel.


Mládí

Narodil se 3. dubna 1960 v Hangzhou v Zhejiangu v rodině lékařů. Když mu byly tři roky, přestěhovali se s rodiči na sever provincie do malého městečka Haiyan. Vystudoval medicínu a několik let pracoval v provinční nemocnici jako zubař. Se sarkasmem sobě vlastním k tomuto období svého života sám píše: „Před dvaceti lety jsem býval zubařem. Osm hodin denně jsem trhal zuby. (…) Když už jsem v ‚zubárně‘ dělal pátým rokem, prohlídl jsem desítky tisíc otevřených úst. Byla to hrozná nuda. V té době jsem často postával před oknem s výhledem na ulici a viděl jsem, že lidi, co pracují v kulturním centru, se celé dny poflakují po ulici. Strašně jsem jim to záviděl. A tak jsem se jednou jednoho z nich zeptal, proč se celý den prochází po ulici. Odpověděl mi, že je to jeho práce. Řekl jsem si, že taková práce by mi svědčila. Takže jsem se rozhodl, že budu psát (…), protože na psaní člověku stačí, aby znal znaky. Takže psát bych mohl.“ (Hong: 41-42)[idcit=621]

Častým zdrojem inspirace jeho děl je Kulturní revoluce. Přestože probíhala v době, kdy byl ještě velmi mladý, poznamenala jeho život a tvorbu poměrně výrazně. Yu Hua na ni často ve svých dílech odkazuje, ať už přímo, jako v románech Žít 活着 a Bratři 兄弟, nebo ji používá jako pozadí příběhů svých postav.


80. léta

Psát prózu začal v roce 1983 a ve stejném roce vstoupil do Haiyanského kulturního centra 浙江省海盐县文化馆. Svou prvotinu, povídku „Hvězdy“ 星星, publikoval ještě před dovršením pětadvaceti let v časopise Pekingská literatura 北京文学 na začátku roku 1984. Velký ohlas ale nevzbudila.

V osmdesátých letech se přidal k proudu avantgardní literatury 先锋文学 a ve svých dílech často experimentoval s novými narativními technikami. „Yu je rozmanitý autor, který pracuje jak s tradičními čínskými literárními formami, tak s realistickým žánrem.“ (Ying: 251)[idcit=622] Literární kritik Li Jie o mladém avantgardním spisovateli Yu Hua v roce 1988 dokonce prohlásil, že je „nejreprezentativnějším nástupcem odkazu Lu Xuna, praotce moderní čínské literatury.“ (Zhao: 98)[idcit=623]

Velmi brzy se také začala projevovat jeho záliba v explicitním a velmi detailním znázorňování násilných scén a smrti. Jde zejména o povídky „1989“ 一九八六年 (1986), „V osmnácti na cestě“ 十八岁出门远行 (1987) a novelu „Druh reality“ 现实一种 (1988). „V těchto dílech (spolu s „Událostí ze 3. dubna“ 四月三日事件(1987) a „Pozemské záležitosti jsou jako dým“ 世事如烟) šokoval mnoho čtenářů svým chladným a podrobně přesným popisem ‚násilí‘ a ‚smrti‘ a hněvem skrývaným za odměřeností. Někteří kritici dokonce tohoto ‚velmi mladého‘ autora označovali za ‚ talent brutality‘ (Liu Shaoming). Tyto příběhy jsou vyprávěny z pozice ‚někoho z vnějšku‘, kdo s klidnou vyrovnaností, popisuje ‚nečestné postavy‘, které ‚vybočují z řádu a logiky, které poskytoval současný stav světa“ (Hong: 393)[idcit=621]

Publikováním povídky „V osmnácti na cestě“ „k sobě přitáhl značnou pozornost, za niž vděčí hlavně svému odmítání literárních konvencí při tvoření svého choromyslného lidského světa. Kritiky zaujal Yu Hua zejména svou zálibou v zobrazování násilí páchaného na lidském těle. Autor sepsal sbírku těch nejkrvavějších a nejvíce zneklidňujících scén v post-maovské době: lidská jatka měnící se v trhy s lidským masem, podivné rodinné vraždy, pitvy, kruté a podivně necitlivé sebezohavení, abychom vyjmenovali alespoň pár.“ (Cai: 131)[idcit=624]

Pozoruhodné je jeho zaujetí lidským tělem, které ale zároveň odlidšťuje. Tělo pro něj není prožívající individuum, schránka pro duši, ale ani chodící stroj. „Těla jsou hmotou pod vlivem anonymní síly, chorobného nutkání k mrzačení a/nebo ničení. (…) nejsou myšlena metaforicky, jsou z masa a kostí, které se rozpadají.“ (Huot: 23-24)[idcit=625]

Skoro se dá říci, že jeho postavy mrzačení a ničení vlastního těla neprožívají, ale spíše pozorují. Vidí a vnímají pronikání ostří pod svou kůži a do svého masa, ale neprožívají bolest, téměř nepociťují strach. Ve finále vyznívají díla Yu Hua z tohoto období velmi znepokojivě. Nejde o čistě hororový žánr, protože ten pracuje právě se strachem a napětím. Znepokojivě působí právě ono odcizení a absence emocí.

„Co je na povídkách Yu Hua nejvíce do očí bijící je jeho věcný styl, který samozřejmě brání čtenáři, aby s „mluvícím strojem“ soucítil. Kdo by soucítil se strojem? Jediná emoce, kromě čiré hrůzy, je občasný smích vyvolaný nadsázkou při popisu mučení.“ (Huot: 28)[idcit=625]

Jeho postavy jsou často smýkány falešnými představami, schizofrenií, paranoiou: „(…) minulost a přítomnost, historické události a fikce, pravda a smyšlenky, rozum a bláhovost se v dílech Yu Hua točí jedno kolem druhého, aby zmátly naše očekávání jistoty a slušnosti.“ (Cai: 132)[idcit=624]

Kromě ryze avantgardní prózy se Yu Hua snažil také „vnést trochu svěžího vzduchu do tradičních forem čínské literatury.“ (Ying: 251)[idcit=622] Výsledkem byly dvě povídky. První z nich, parodující tradiční čínskou „rytířskou prózu“ 武侠小说, vydal roku 1989 pod názvem „Krvavé květy slivoně“ 鲜血梅花. Druhá povídka zesměšňující klasické téma „kráska a učenec“ 才子佳人小说 vyšla pod názvem „Klasická láska“ 古典爱情 také v roce 1989.


90. léta

S nástupem devadesátých let ubylo v dílech Yu Hua explicitně zobrazovaného násilí. Přešel od krátkých literárních útvarů k delším. V předmluvě k jednomu z děl této dekády, románu Žít 活着, o tom sám píše: „Jak už jsem řekl, mám k realitě velmi úzký vztah. Popravdě řečeno, vždycky jsem na realitu pohlížel nenávistně. Ale jak šel čas, můj vnitřní hněv ustoupil a já jsem začal chápat, že pravý spisovatel má hledat pravdu. Takovou pravdu, která morálně neodsuzuje. Úkolem spisovatele není ventilovat svoje pocity, ani si stěžovat nebo obviňovat. On by měl lidem ukazovat vznešenost. A tou vznešeností nemyslím jednoduchou, povrchní krásu, ale ten odstup, který člověk získá, když pochopí. Když vnímá dobro a zlo jako sobě rovné, když se na svět dívá chápavýma očima.“

V duchu předmluvy se nese i celý román Žít. Člověk je sice pořád zmítán neviditelnými silami, kterým se nemůže vzepřít, ale současně je mu dovoleno si přes veškeré rány uštědřené osudem ponechat určitou důstojnost, když pochopí, že tak to má být a že nemá cenu si na svůj úděl stěžovat, ale že ho lze jen přijmout a smířit se s ním. Stejně tak další román z devadesátých let, Xu Sanguan prodává krev (česky Dva Liangy rýžového vína v překladu P. Martincové) 许三观卖血记, který vyšel roku 1995. Obě tato díla jsou „o přežití malého člověka tváří v tvář nepředvídatelným zvratům osudu.“ (Ying: 251)[idcit=622] A „v obou románech je podáno neklamné svědectví o bezcitném systému, ve kterém člověk platí vysokou cenu i za ty nejmenší životní radosti.“ (Ying: 252)[idcit=622]

Rozdíl mezi tvorbou v osmdesátých a tvorbou v devadesátých letech je více než patrný. V románech let devadesátých sice ještě pořád najdeme násilí, ale teď už ho autor chápe jako nutné zlo, součást každodenního života a jako takové je i pojímáno. Yu Hua před ním nezavírá oči, přijímá ho. Neodsuzuje, nezatracuje, nevyčítá, ale ani nechválí. Snad nejmarkantnějším posunem v autorově literárním stylu je zobrazování psychologie postav. Styl vyprávění a popis a charakteristika hlavních hrdinů dokáží ve čtenářích vzbudit sympatie i antipatie a dokáží ho vtáhnout do děje způsobem, jaký u avantgardních děl Yu Hua dříve nebyl možný.

„V jeho předchozích povídkách a novelách byly čas a prostor, uzavřené, zabstraktněné, postrádaly tvárnost a vylučovaly „každodenní zkušenost“. V jeho románech devadesátých let už nebyla každodennost chápána jako protiklad „esenciální pravdě“, kterou hledal. Jeho vypravěči byli stále chladní, prostí a velmi kontrolovaní, ale vykazovali subtilní humor a i něžné city. Procházeli chaosem, nebezpečím a ošklivostí reality skrze katastrofy, které dávaly vyniknout síle a nejvlastnější podobě bytí obyčejných lidí, jádrem těchto děl bylo odhalení prostoty a celistvosti důvodů pro život.“ (Hong: 2009, s. 395)[idcit=621] Krátce řečeno se Yu Hua ve svých dílech z devadesátých let přesouvá více k humanitnější tvorbě, oslavuje v nich člověka a jeho schopnost přežít.


21. století

S postupujícími lety a zvyšujícím se počtem stránek roste i počet hlavních postav v knihách Yu Hua. Zatímco v románu Žít se kolem jedné hlavní postavy objevuje jen několik postav vedlejších, ve dvoudílném románu Bratři 兄弟 (2005, 2006) je už kolem ústřední dvojice postav hlavních již přes dvě desítky postav vedlejších. U realismu se sociálními rysy sice stále zůstává, ale posouvá ho ještě o kus dál. Od životního dramatu, kterým byl v podstatě román Žít, se v románu Bratři dostává až ke grotesce. Sociální tematice zachovává reálnost, ale násilí, sex, politik, sociální problémy i mezilidské vztahy tu Yu Hua dovádí až do absurdnosti.

Co se týče explicitního násilí a brutality, vrací se Yu Hua do svého avantgardního období. Navíc přibývá další téma, kterým chce šokovat své čtenáře, a tím jsou otevřené popisy sexuálních scén a sexuálních narážek. V románu Bratři nacházíme v podstatě vše, co jsme mohli najít v jednotlivých dílech jeho předchozí tvorby. Ať už jde o násilí, zbytečnou smrt, absurditu, odcizenost, sociální témata i člověka hnaného vášněmi a ovládaného neviditelnými a neovlivnitelnými silami. Ale najdeme zde i emoce, sentiment, vulgaritu, dějem nabitý příběh a humor ve všech jeho podobách, absurdní, perverzní, laskavý, ale i černý. „Yu Hua označuje tento román za ‚dickensovský‘, kvůli bohatému popisu společenských zvyklostí a lidské lásky a ducha.“ (Ying: 252)[idcit=622]

Kromě politiky a situace v Číně za Kulturní revoluce zde také najdeme popis a kritiku současné Číny a jejího ekonomického boomu, který ovlivnil život statisíců Číňanů, a to ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Části obyvatelstva možná ekonomické reformy pomohly k lepšímu životnímu standardu, ale další části čínského obyvatelstva reformy život o poznání zhoršily, ne-li přímo zničily.


Překlady do češtiny a slovenštiny

Jü Chua. „Co v poledne kvílel severozápadní vítr.“ In 7x čínská avantgarda. (Přel. J. Benešová, M. Dohnalová, P. Šimon, I. Zatloukalová). Česko-čínská společnost, 2006

Jü Chua. Dva liangy rýžového vína. (přel. P. Martincová). Praha: Dokořán, 2007. 232 s. ISBN 978-80-7363-135-2

Jü Chua. Bratia I. Bratislava: Marenčin PT, 2009. 262 s.

Jü Chua. Bratia II. Bratislava: Marenčin PT, 2012. 480 s.

[idcit=626][idcit=627][idcit=628][idcit=629][idcit=630]
 
Osobní nástroje